|
Dotazy a odpovědi za rok 2005
Ahoj Anno, mám problém se svojí mámou. Už před pár lety jsem jí řekla, že jsem lesba, ale ona se o tom odmítá bavit. Dva roky žiju partnerkou, máma o tom ví, ale přesto se pořád ptá, jestli jsem si našla nějakýho "pořádnýho" kluka. Už ani nemám chuť jezdit domů. Vím, že je to pro rodiče těžký a že si musejí zvyknout, ale tři roky už je docela dlouhá doba nebo ne? Ach jo
Monika • 07.02. 2005 - 20:40
Reakce na Monika 07.02. 2005 - 20:40
Milá Moniko,
situace, kterou popisujete, není bohužel nijak výjimečná. Stejně tak, jako každý, kdo si uvědomí svou odlišnou sexuální orientaci, potřebuje určitý čas, aby tuto skutečnost dokázal přijmout, potřebují čas i jeho rodiče. A protože jsme každý jiný, jen těžko se dá stanovit nějaký časový limit, který by k tomu měl dostačovat. Tři roky jsou sice relativně dlouhá doba, ale nemusí to být dost dlouho na to, aby Vaše matka dokázala přijmout fakt, že žijete s přítelkyní. Někteří rodiče se s touto situací nemusí smířit nikdy. Jen těžko se dá dopředu odhadnout, jak budou rodiče reagovat. Někdy je reakce překvapivě vstřícná, jindy naopak. Většinou to ale dopadá tak, že rodiče prostě neví, jak se k celé záležitosti postavit. Na jednu stranu chtějí, aby jejich dítě bylo šťasné a spokojené, na stranu druhou ale nedokáží pochopit, že jejich potomek má jiné představy o životě, a že je zkrátka v něčem trochu jiný. Za tímto postojem může být celá řada motivů - mohou se o své dítě bát, mohou mít strach z reakce okolí, mnozí neopodstatněně cítí pocit viny ("Kde jsme jen udělali chybu?!") a v neposlední řadě se jim rozplývá (byť podvědomý) sen o šťastné tradiční rodině a stáří v kruhu vnoučat.... A jistě by se dala najít řada dalších motivů. Každý rodič nakonec zareaguje tak, jak je to nejvíc vlastní jeho povaze a podstatě - někdo křičí, někdo pláče, jiný (podobně jako Vaše maminka) věci sice vezme na vědomí, ale odmítá tuto skutečnost přijmout, nechce se na dané téma bavit, vše pokládá za jakýsi "úlet" svého potomka a mlčky čeká, až "znormální" a najde si partnera opačného pohlaví (ve Vašem případě "pořádnýho kluka"), někdy dokonce vyvíjejí i různé formy psychického nátlaku. A v tomto mlčení, čekání a popichování mohou setrvat i řadu let. Bohužel se může stát, že jim vlastně nikdy nemusí dojít, že čekají marně, že jejich dítě je šťastné a spokojené ve stejnopohlavním svazku a nemá nejmenší chuť ani potřebu tento stav měnit. Je těžko odhadnout, v jaké fázi se Vaše maminka nachází. Asi nemá smysl na ni naléhat, tlačit, nutit ji k okamžitému zaujetí stanoviska. Je docela možné, že toho Vaše maminka není (byť po třech letech) stále ještě schopna. To ovšem nic nevypovídá o Vás, ale o ní. Může (ale nutně nemusí) to být důsledek její vnitřní nejistoty, bezradnosti.... Je mi jasné, že to pro Vás je velmi náročné, že je Vám na jednu stranu asi všechno hodně líto, na stranu druhou dokážu pochopit i vztek a naštvání, které to ve Vás může vyvolávat. Obojí je pochopitelné. Jste-li smířena s tím, že jste lesba, a žijete s přítelkyní, jistě byste chtěla, aby rodiče plně akceptovali Vás i Vaši partnerku a jejich podobný postoj pak může hodně bolet a zraňovat. Bohužel maminku nemůžete změnit, můžete se ale snažit o to, přijmout ji takovou, jaká je. Se všemi klady i zápory, přesto, že není schopna se s Vámi bavit na dané téma a provokuje Vás otázkami ohledně mužů. Chápu, že se Vám pak ani nechce jezdit domů. Na druhou stranu by ale byla škoda se s rodiči rozhádat nebo rozejít ve zlém (jsou ovšem případy, kdy to jinak prostě nejde). Myslím, že by Vás to v budoucnu mohlo jednout mrzet, a to je zbytečné. (Proč si vyrábět zdroj potencionálních pocitů viny?) Je docela možné, že Vaše maminka časem zmoudří a přestane na Vás naléhat, možná najde i odvahu si o všem s Vámi promluvit. Nebo taky ne. Těžko říct. Vy můžete jediné - dát jí jasně najevo, že ji máte ráda, a že jste připravena si s ní o všem promluvit, poodhalit jí své city, podělit se o své zkušenosti, zážitky, a že jí dopřejete tolik času, kolik potřebuje. Můžete ji nabídnout ke čtení literaturu s lesbickou tematikou, předat jí třeba i kontakt na psychologa. Nemusíte jí ho dávat do ruky, stačí ho položit (třeba i s krátkým osobním dopisem) někam, kde ho zaručeně ve Vaší nepřítomnosti najde. Ze zkušenosti vím, že rodiče často potřebují slyšet názor nezávislého odborníka, aby se dokázali smířit s homosexualitou svého dítěte. Někdy to opravdu bývá dost užitečné pro všechny zúčastněné strany. Navíc odborník může rodičům pomoci rozmotat i jejich osobní problémy, které si řeší (a zdaleka nemusí souviset jen s citovou orientací jejich potomka). Je pak už jen na mamince, jestli Vaši nabídku přijme. Vy udělat víc nemůžete. Sama před sebou ale pak můžete mít čisté svědomí - udělala jste maximum, vyšla jste vstříc. Zbytek je na mamince. A pokud to nedopadne i přes všechnu snahu dobře, není to Vaše vina.
Přeji Vám hodně štěstí. Anna
Anna • 08.02. 2005 - 16:52
Monika • 11.02. 2005 - 14:13 << RE
Poradna pro L/Bi holky
ahoj anno,
jsem tak trochu nesvá a vynervovaná. vždycky jsem se snažila v sobě svoje homosexuální pudy potlačit a doufala jsem, že to je jen přechodná fáze. ale, když jsem začala chodit se svým nejlepším přítelem, tak jsem zjistila, že zatímco on má radost z naší budoucnosti, ze mě mezitím nenápadně koukají dvě smutné oči vzlykající nad tím, jak zašlapávám svůj vnitřní životní sen - žít s holkou. no jo, tak jsem se s ním rozešla a je to teprve měsíc, co jsem si naplno uvědomila, že jsem skutečná lesba a ne jen bi, jak jsem si myslela a všem přátelům vtloukala do hlavy.
stejně jsem ale taková potlačená a uzavřená sama v sobě, že ani já pořádně nevím, kým jsem. před lidmi mlžím, a hraji si na někoho jiného, tak, že už ani sama nevím co jsem. takže objev, že jsem skutečně lesba pro mě je supr, v tom smyslu, že aspoň v jednom bodu už si mohu být jistá sama sebou. jinak to mé herectví, je nejspíš způsobeno mým malým sebevědomím, ovlivněným strachem.
chtěla jsem tomu udělat přítrž a tak jsem se odvážila zajít k psycholožce. ta se mě na první půlhodince ptala moře věcí a vytáhla ze mě i co nevím. pak jsem se cítila, jak poraněné zvíře.
ptala se mě, jestli s někým chodím, když se ptala proč s nikým nechodím, tak jsem řekla, že jsem homosexuál a ona se hned ptala, proč si nehledám někoho podobně orientovaného. zdrtilo mě to. zjistila jsem to teprve před měsícem a ona by hned chtěla vidět zázraky.
pak se mě ptala na sex, jestli jsem už s někým podobně orientovaným spala. no a já se prokecla, že se sexu děsím. a ona tím byla vyvedena z míry. chtěla jsem se zeptat, jestli je to vada, že se děsím sexu, když jsem, ještě s nikým nespala. já jsem myslela, že to tak má skoro každá holka, když jde do toho poprvé a to jsem jí taky řekla, ale ona mě zaskočila otázkou, co si představuji pod pojmem sex. jen jsem pokrčila rameny a řekla nevím, přišlo mi to trapné, na to odpovídat. jinak se děsím té představy, že se budu muset dotýkat cizího pohlaví, né že by se mi zrovna to moje líbilo... a nebo představa orálního sexu... a nebo, když si představím, že někdo "orálně uspokojuje moje pohlaví" tak mě to spíš tak trochu děsí. ale říkám si, že milování je jiný než sex, že to je ochutnávání svých těl a mazlení a.... tím se utěšuju a to je můj protinázor.
jinak se mě ta psycholožka ptala, jestli mám pravidelný měsíčky a já řekla, že nevím. pak se na mě obořila:"a kdo to má vědět, když ne ty!!" já vím, že je asi dětinský se za to stydět, ale já se přesto stydím. ale nevím, jestli je to jenom takové holčičí uzardění, a nebo jestli to pramení z mé dřívější touhy být klukem. jako malinká jsem zásadně nechtěla nosit dívčí šaty ani nic dívčího dělat. dlouhé vlasy jsem schovávala pod kšiltovku a byl balzám na mou duši, když si mě někdo spletl s klukem. také se mi zdávaly sny jak zachraňuji paní učitelky od čertů:))) už v dětství se mi líbily holky, ale spíše starší ženy, než stejně staré dívky. když jsem pak na základce (už socializovaná holčička - co se týče vzhledu) poznala kluka, jako svou první velkou lásku, s nímž jsem chdila rok, zamilovala jsem se do jeho mámy a představovala jsem si, že jsem kluk a že ji svádím a že se jí líbím.
chtěla bych k tomu všemu ještě dodat, že jsem vždycky z vnitřku duše chtěla být klukem, ale pak jsem to začala shledávat jako "trapné" a snažila se přeměnit zpátky na holku. no ale zevnitř se mi to asi nepovede nikdy a už to ani nechci. jednou jsem také uvažovala, že se nechám přeoperovat, že pak budu moci být tím kým chci. ale pak jsem přemýšlela o tom, že to, že jsem se narodila jako holka má nějaký důvod a že nebudu zasahovat do přirozeného plynutí přírody a spíše se budu snažit objevit klady své pozice a bojovat za práva žen svým otevřeným životem. jenomže v tomto velkolepém plánu, je jeden malej háček a tím je moje uzavřenost, strach a malý sebevědomí. bojím se, že to nedokážu, ale bojovat nepřestanu.
chci moc poděkovat, že takový stránky existujou, kde můžu vypsat svý vnitřní bolístky, co hnisaj a hnisaj a ne a ne se zahojit..
doufám, že mi do toho vnesete trochu jasno. díky
gnolf • 14.02. 2005 - 19:51
Reakce na gnolf 14.02. 2005 - 19:51
Dobrý den,
se zaujetím jsem si přečetla Váš dopis. Protože v něm nabízíte hned několik zajímavých a důležitých témat, pokusím se k nim vyjádřit postupně, abych v tom neudělala příliš velký zmatek.
První, o čem se zmiňujete, je Váš dlouhodobý vnitřní boj a snaha o potlačení vlastní homosexuality. To, co popisujete, asi prožila řada lesbických žen. Není snadné připustit si, že netoužím žít s mužem, a že mne mnohem více přitahují ženy. Společenský tlak, očekávání rodiny a koneckonců i vlastní představy o tom, co je správné a co ne, vedou řadu žen k tomu, že si najdou přítele a snaží se (s různým úspěchem) adaptovat na heterosexuální způsob života. Dnes už sice není ten tlak tak silný jako ještě před pár lety, ale i dnes se řada žen snaží svou situaci řešit tím, že vstoupí do manželství. Většinou ale nebývají v heterosexuálním svazku šťastné a alespoň v koutku duše touží po partnerce. Homosexualita je jakožto vrozená dispozice neměnná a člověk má tedy dvě možnosti - buď tento fakt přijme jako daný, smíří se sám se sebou a hledá partnera stejného pohlaví, nebo se snaží zapřít sám sebe a pokusí se o adaptaci na heterosexuální model. Ta druhá varianta je ovšem dost nešťastná a z praxe neznám nikoho, komu by se to zcela podařilo. Pokud tedy cítíte, že jste lesba, nemá cenu si hledat partnera opačného pohlaví. Dost nešťastné je také zkoušet chodit se svým nejlepším kamarádem - podobný pokus totiž může zničit i vaše přátelství, a když vztah po čase zkrachuje, přicházíte často nejen o partnera, ale i o kamaráda. A to je přece škoda. Navíc je tu ještě jedna dost podstatná věc. Pokud lesba (z různých pohnutek) vstoupí do manželství (nebo žije "na hromádce" s mužem), většinou se dřív, nebo později, stane matkou, což jí situaci ještě zkomplikuje. Musí pak myslet nejen na sebe, ale i na své děti a její šance změnit svůj život a najít si partnerku, jsou pak ještě mnohem menší. Pro matku totiž není snadné rozbít rodinu a opustit otce svých dětí, byť by sebevíc vnitřně trpěla a strádala. Ale ani tato varianta není vyloučena. Není to ale opravdu nejlepší řešení. Z praxe vím, jak to mají tyto ženy těžké, a jak se dost často velmi trápí a jsou v jádru nešťastné. Mohou asi existovat výjimky, ale budu-li mluvit za sebe, nic podobného jsem zatím neviděla. Takže to, že jste se rozešla s dotyčným mužem (byť to asi nebylo snadné pro žádného z vás), je asi dobře - troufám si ale tvrdit, že to už sama víte a cítíte. Alespoň tak to na mne z Vašeho dopisu působí.
Dalším tématem, které ovšem s předešlým úzce souvisí, je vnitřní zmatek, nejistota, potlačování a uzavírání se před světem, hraní divadla před kamarády... Opravdu upřímně Vám gratuluji k tomu, že jste si uvnitř svého já dokázala přiznat, že jste lesba. Dovedu si představit, jaká to v tom zmatku a nejistotě musela být úleva. Obávám se ale, že toto poznání je začátkem, nikoli vyvrcholením vašeho coming outu. Máte před sebou nesnadnou cestu, o které se zatím nedá říct, jak bude dlouhá. První krok už ale máte za sebou. Přestala jste lhát sama sobě, a to je opravdu hodně. Je to Vaše první veliké vítězství. Z toho, co jste napsala je ale cítit, že srovnaná s touto skutečností ještě nejste. Píšete i o svém malém sebevědomí, které je umocňováno strachem. Bylo by tedy dobré, začít pracovat na posílení svého sebevědomí, abyste dokázala víc věřit sama sobě - to Vám pak jistě pomůže i k získání duševní rovnováhy a harmonie, která je ke spokojenému životu hodně důležitá. Je potřeba, abyste byla v pohodě, protože jedině tak můžete být šťastná a můžete bez problémů fungovat i v partnerském vztahu. Nebylo dobré, abyste začala hledat partnerku, dokud si opravdu nejste jistá sama sebou a nejste vyrovnaná. Případnému vztahu by to neprospělo a mohla byste zažít velké zklamání.
A na tomto místě se dostáváme k dalšímu tématu, které jste otevřela - jak se vyznat sama v sobě, jak si začít posilovat sebevědomí. A právě s tím může pomoci psycholog. Je mi proto velmi líto, že jste udělala tak nepříjemnou zkušenost. Je potřeba být trochu připravena na to, co Vás při konzultaci čeká. Chápu ale, že pokud člověk není z oboru, většinou nemá moc představu o tom, co se bude dít. Psycholog se vyptává i na ty nejintimnější věci, a to nemusí být vždy příjemné. Ze strany odborníka je proto potřeba být maximálně taktní a je nezbytné respektovat stud toho, kdo se svěřuje se svým trápením. Nedokážu posoudit práci kolegyně, kterou jste navštívila, nedovedu říct, zda postupovala v souladu s etikou, ale dovedu si představit, že jste se necítila během rozhovoru dobře, a že Vás zřejmě mnohé zaskočilo. Je docela možné, že jste si s onou psycholožkou prostě jenom lidsky "nesedly", možná na Vás byla příliš razantní, možná šla na poprvé víc do hloubky, než jste byla schopna akceptovat. To mi ale opravdu nepřísluší soudit - jen Vy víte, co jste prožívala. Co se psychoterapie týká, platí totiž víc, než v jiném oboru, že si terapeut a klient musí vzájemně (jak jsem již napsala) "sednout". Terapeutický vztah je hodně o důvěře a pokud se nepodaří ji vytvořit, terapie nutně selže. Proto bych Vás ráda povzbudila k tomu, abyste na psychology nezanevřela a pokusila se vyhledat jiného terapeuta (či terapeutku), který by Vám mohl pomoci překonat náročné obdbobí, které prožíváte. Žádný, ani ten nejlepší, psycholog Vaše problémy sice nevyřeší (to budete muset Vy sama), ale může Vám pomoci najít cestu, jak z nelehké situace ven a jak se naučit žít a vycházet nejen s okolím, ale hlavně sama se sebou, což je někdy mnohem těžší. Z toho, co jste napsala, mám pocit, že sama se sebou hodně bojujete, a to je vcelku zbytečné plýtvání silami i energií. Až přestanete válčit a bojovat sama se sebou, bude se Vám žít mnohem lépe a budete mít i více energie na to, jak uvádíte "bojovat za práva žen svým otevřeným životem". Ono to totiž není tak lehké, jak by se mohlo na první pohled zdát, a pokud nejste srovnána sama se sebou, nemůžete uspět, a v tom pomyslném boji zůstanete v poli poražených. Máte ale zcela jistě potenciál to změnit a vyhrát. Záleží jen na Vás. Proto Vám upřímně radím, nevzdávejte to!
V závěru svého dopisu jste pak ještě zmínila další, rovněž velmi důležitá témata - strach ze sexu, touhu být mužem (klukem) a náklonnost ke starším ženám. Začnu tím posledním. To, že se Vám líbí starší ženy, a že jste si o nich od dětství snila své sny, není nic špatného a může mít řadu příčin. Nerada bych proto spekulovala a promýšlela nejrůznější možnosti - myslím ale, že by bylo dobré toto téma otevřít v případné psychoterapii. Při hlubším rozboru by se totiž jistě dala odhalit řada důvodů, proč tomu tak je, a jestli to má pro Vás nějaký skrytý význam. Podobně bych Vám doporučila probrat v terapii i Vaši dřívější (?) touhu být mužem. I to může mít řadu příčin, které se nedají na základě pouhého dopisu rozpoznat - možná by se dala najít i souvislost s tím, že se Vám moc nelíbí vlastní genitál. Může to být pro Vás i do budoucna hodně důležité téma. Na tomto místě bych se ale zaměřila na téma první - strach ze sexu. Z dopisu mi není jasné, kolik je Vám let a nemám tudíž představu o tom, jak asi probíhala Vaše sexuální výchova, ale domnívám se, že pocity, které jste popsala, nejsou až tak neobvyklé. Sex je hodně intimní záležitost, ale v dnešní době, která nám ho vnucuje téměř na každém kroku, může pro spoustu lidí ztratit své kouzlo. Věřím ale, že až najdete ženu, kterou budete milovat, strach se postupně rozplyne a poznáte, že opravdu není čeho se obávat. Sex nemusí bolet, nemusí být nepříjemný - ani napoprvé. I o panenství se "dá přijít" bez bolesti. Je ale velice důležité, aby sex byl až naplněním vztahu (nikoli jen příjemným zpestřením života či náhodného flirtu) - alespoň napoprvé by to tak být mělo. Zaujala mě rovněž věta: "říkám si, že milování je jiný než sex, že to je ochutnávání svých těl a mazlení a.... " - působí na mně totiž, jako byste měla pojmy "sex" a "milování" v jiných pomyslných šuplících - a ono je to vlastně totéž. Sex není jen o vzájemném se dotýkání genitálu, ale právě (a hlavně) o tom mazlení, laskání a "ochutnávání vlastních těl". Na sex neexistují normy - nikde není psáno, co je, a co není sex, jak má vypadat.... Vždy záleží na těch dvou, které (kteří) se milují. A pokud Vás děsí představa orálního sexu, nikdo Vás nemá právo do něj nutit. Není ale vyloučeno, že si ho jednou sama, třeba i z vlastní iniciativy, vyzkoušíte (a není ani vyloučeno, že se Vám zalíbí). Opravdu záleží jen na Vás. Nemá ale cenu věci lámat přes koleno - ke všemu je třeba dozrát. Vy jste možná zatím nedozrála - dopřejte si proto čas a nestresujte se zbytečnými obavami. Pokud by ale Váš strach neustupoval, nebo se dokonce stupňoval, bylo by na místě zvážit návštěvu u sexuologa, nebo možná raději sexuoložky.
Nevím, jestli jsem zodpověděla všechny Vaše dotazy - pokud byste chtěla probrat ještě něco dalšího, nebo pokud máte pocit, že jsem na něco zapomněla, můžete napsat znovu. Přeji Vám hodně štěstí ve Vašem boji. Anna
Anna • 15.02. 2005 - 18:00
Poradna pro L/Bi holky
Ahoj, je mi 25, po delším období hledání po inzerátech jsem konečně potkala ženu, se kterou máme dá se říci vztah. Ona je o dost starší než já, je jí něco přes 40. Je nám spolu moc dobře, ale má přítelkyně má občas velmi nepříjemné výkyvy nálad, často se uráží kvůli nesmyslům a každý náš konflikt jí velice "rozhodí". Sem tam na mě občas i žárlí. Vůbec si s tím nevím rady, jsem trpělivá a tolerantní, ale někdy mě tyto zbytečné konflikty vysilují. Ona je rozvedená má už dospělé děti (syna, 20 a dceru, 18) a ty nevědí o její sexuální orientaci, stejně tak, jako o tom nevědí její přátelé a lidé z jejího okolí. Napadá mě, jestli to všechno nemá nějakou souvislost, možná že sama o sobě ještě nemá úplně jasno. Nevím, co mám dělat, mám ji velmi ráda, ale donekonečna tohle asi nevydržím. Děkuji za radu. Markéta
Markéta • 15.03. 2005 - 15:08 << RE
Reakce na Markéta 15.03. 2005 - 15:08
Milá Markéto,
nejprve se omlouvám, že odpovídám s takovou prodlevou, ale trochu jsem podcenila jarní počasí a ulehla jsem s chřipkou. Ve svém dopise jste nastínila situaci, která je pro Vás jistě velmi náročná a chápu, že byste ráda své přítelkyni pomohla. Jen těžko ale mohu z Vašeho dopisu posoudit, co přesně Vaši přítelkyni trápí, ale napadá mě několik věcí - mohu se samozřejmě mýlit, jsou to jen mé úvahy nad Vaším dopisem a skutečnost může být opravdu zcela jiná.
Píšete, že mezi Vámi a Vaší přítelkyní je velký věkový rozdíl - vychází mi to skoro dvacet let. Jste vlastně jen o něco málo starší než děti Vaší přítelkyně. A tady vidím problém číslo jedna. Netvrdím, že velký věkový rozdíl je na překážku šťastného fungujícího vztahu, ale přináší sebou řadu problémů. Možná i zde by se proto daly najít některé motivy pro konflitky, které popisujete. Je mezi Vámi rozdíl jedné generace a to, co Vám může připadat jako malichernost, jí může připadat jako věc podstatná a nepřehlédnutelná.
Z toho, co píšete, to také opravdu vypadá, že se Vaše přítelkyně doposud zcela nevyrovnala s tím, že je lesba - jinak by asi neměla potřebu to tajit před okolím. Na druhou stranu je ale také pravda, že matky to mají mnohem těžší než svobodné bezdětné ženy. Je něco jiného se k homosexualitě (nemám sice to slovo ráda, ale tady ho prostě musím použít) přiznat ve dvaceti a něco jiného ve čtyřiceti, když už mám za sebou zkrachovalé manželství a mé děti jsou v citlivém věku puberty a dospívání. Strach, že mě odsoudí vlastní děti, je přece jen o hodně jiný než strach, že mě zavrhnou třeba rodiče. Tato obava může být rovněž dalším motivem pro konflikty. Vaše přítelkyně může být například velmi šťastná ve vztahu s Vámi, přesto může vnitřně trpět silnými výčitkami a pocitem viny z toho, že dělá něco, co by mohlo ublížit jejím dětem (byť "jen" na rovině psychické). A tento vnitřní rozpor je pak živnou půdou pro různé výbuchy a konflitky, které často pramení ze strachu. Na jedné straně to může být již zmíněný strach z reakce vlastních dětí, na straně druhé to může být strach, že Vás ztratí (z toho pak logicky vznikají žárlivé scény). Vaše přítelkně se tedy zcela určitě nachází v nezáviděníhodné situaci, kterou možná není sama schopná vyřešit. Domnívám se proto, že by bylo dobré pokusit se jí doporučit dobrého psychologa, který by jí pomohl se zorientovat v této složité situaci. Zkušenost mi totiž napovídá, že s některými věcmi jí prostě Vy sama (ani žádný jiný blízký člověk) pomoci nemůžete. Jsou záležitosti, které je lepší řešit s osobou nezávislou a do vztahu nezaangažovanou. A docela možná by psycholog pomohl Vám oběma - přítelkyni by mohl usnadnit cestu k tomu vyrovnat se sama se sebou a Vám by zase mohl pomoci zvládnout konflitky, které popisujete Nemusí to být nutně párová terapie, můžete dokonce chodit každá k někomu jinému, ale určitě by to stálo minimálně za pokus (krátká psychoterapie někdy dělá skutčné divy). Má-li Váš vztah vydržet a fungovat, je potřeba si udělat jasno a problémy, které popisujete, by mohly být velmi snadno příčinou krachu, což by byla určitě škoda. Přeji Vám oběma hodně štěstí. Anna
Anna • 27.03. 2005 - 12:12 << RE
Poradna pro L/Bi holky
ahoj.je mi 17 a pořád ještě nejsem rozhodnutá jestli mě přitahují víc chlapci nebo dívky. Chodila jsem se třemi kluky, ale ani s jeddním jsem si nepřipadala stoprocentně zamilovaná. Ani se mi moc nelíbili jen jsem asi hledala něco nového a nabírala zkušenosti. Naše city byli vždy oboustranné takže jsme oba vždy cítily, že to není to pravé. Asi tak od třinácti na sobě pozoruji zvláštní změny. myslela jsem si zpočátku, že náklonost, kterou jsem cítila v přítomnosti určitých dívek je jen obdiv a ony mi slouží za vzor. v posledních dvou letech prožívám zvláštní náklonnost ke své přítelkyni, kterou znám dva roky od začátku střední školy. Vždycky, když jsem s ní připadá mi, že okolní svět neexistuje a je jen ona. Smějeme se spolu, bavíme se o všem a nedokážu si bez ní můj život představit. Před rokem si našla kluka a je do něj blázen. Zpočátku jsem hodně žárlila a i teď cítím mírnou nenávist i když ji hned zapuzuji a chci aby byla šťastná. Dokonce jsem si představovala jak jí líbám a domýšlela různé situace. Nevím kdo jsem. Nehledám kluka hledám člověka, se kterým bych si rozuměla. Takže opravdu nevím jak na tom jsem. A navíc kdyby mě teda více přitahovaly holky nevím jak bych se s nějakou mohla seznámit aniž bych musela dát veřejně najevo svou orientaci. je nějaká šance? Děkuji předem za vaši odpověď.
Kačátko • 06.06. 2005 - 21:22 << RE
Reakce na Kačátko 06.06. 2005 - 21:22
Dobrý den, vzhledem k tomu, že se mi stále ještě nepodařilo obnovit provoz poradny (ale pracuji na tom), bude mi odpověď trvat asi o něco déle. Pokusím se to stihnout v co nejkratším termínu, ale prosím Vás o trpělivost. Určitě odpovím. Děkuji za pochopení. Anna
Anna • 08.06. 2005 - 16:58 << RE
Reakce na Kačátko 06.06. 2005 - 21:22
Dobrý den,
se zájmem jsem si přečetla Váš dopis. To, co v něm popisujete, je situace důvěrně známá řadě žen a dívek (a v poněkud pozměněné formě také mužů). Popisujete zmatek, který v sobě máte. Píšete, že jste se zatím nerozhodla, zda Vás více přitahují muži nebo ženy. Vzhledem k Vašemu věku mi to ale zatím nepřipadá nijak neobvyklé. V 17 letech má člověk zmatek ve spoustě věcí - city nevyjímaje. Co se ale týká citové (potažmo sexuální) orientace, považuji za důležité připomenout, že není věcí rozhodnutí. To, zda Vás přitahují ženy nebo muži (případně obě pohlaví stejně), není Vaše volba, ale biologická danost. Z toho, co jste mi napsala, si ale troufám odhadnout, že by se u Vás skutečně mohlo jednat o citovou orientaci na stejné pohlaví (případně o bisexualitu - ta je ale poměrně vzácná a mnozí odborníci o její existenci dokonce pochybují). Ale berte to prosím s rezervou - "diagnóza" (daný termín je v této souvislosti nepatřičný, ale jiné slovo mě bohužel nenapadlo) na základě několika málo informací je vždy ošemetná záležitost a hrozně nerada bych Vám něco podsouvala. Vycházím jen z těch několika řádek Vašeho dopisu, takže se mohu mýlit a vše může být úplně jinak. Indicie, které mám, mě ale k podobnému závěru směrují. Je docela možné, že zmatek, který prožíváte, bude trvat jěště nějakou dobu. Stále se intenzivně vyvíjíte (tělesně i duševně), Váš organismus prožívá velmi náročnou a bouřlivou dobu a otázky ohledně orientace Vám proto pravděpodobně budou ještě nějakou dobu vrtat hlavou. Ale vše je individuální, takže to může být i jinak. Kdykoli může přijít zlomový okamžik, kdy Vám najednou bude vše jasné. A nebo takový okamžik nepřijde a k porozumění svým citům dospějete postupně. Odpovéď na otázky, které si kladete, ale musíte nalézt sama. Ani největší odborník na světě Vám je nedokáže zodpovědět - jen Vám může pomoci nalézt cestu k jejich rozřešení. Proto Vám upřímně radím, nespěchejte na sebe, nechte své pocity uzrát, dopřejte si dostatek času, netlačte na rychlou odpověď. Pokud zjistíte, že Vaše místo je vedle ženy, je to v pořádku - stejně tak pokud zjistíte, že chcete být raději s mužem. Být lesbou není žádná tragédie. Důležité ale je tuto skutečnost vnitřně přijmout, nestydět se za své city (ani před okolím a už vůbec ne sama před sebou) a nezahlcovat se pocity viny. Ve svém dopise sice stud ani pocity viny nezmiňujete, ale považovala jsem za důležité to připomenout, protože ze zkušenosti vím, že podobné věci člověka prostě napadají, a že touto fází coming outu si projde prakticky každý. Pokud by ale tyto otázky byly příliš palčivé a neodbytné a moc Vás trápily, doporučila bych Vám psychoterapii. Ale to byla jen poznámka na okraj. Teď bych se ráda vrátila k Vašemu dopisu. Popisujete vztah ke své kamarádce, fantazie, které se s ní pojí... Podle mne by se to dalo regulérně nazvat zamilovaností. A zamilovaný člověk často žárlí na své konkurenty. Je to zcela běžné. Domnívám se, že pokud byste byla zamilovaná do chlapce, který by si našel jinou, byly by pocity žárlivosti stejné. Žárlivost sice nepatří k právě obdivovaným lidským vlastnostem, ale patří k životu a pokud nedoroste do patologických rozměrů, je zcela v pořádku. Každý z nás občas žárlí. Z Vašeho dopisu mám pocit, že svou žárlivost máte pod kontrolou, snažíte se s ní bojovat a přejete si, aby kamarádka byla štastná. A to rozhodně zaslouží uznání.
Na závěr bych se ještě vrátila k vašem poslednímu dotazu, zda se dá seznámit se ženou, pokud nedáte najevo svou orientaci. Vyloučit se to samozřejmě nedá, ale šance nejsou velké. Pokud potkáte ženu, která se Vám sice bude líbit, ale nebudete o sobě vzájemně nic vědět, může se Vám stát, že se zamilujete do někoho, kdo o vztah se ženou stát nebude a prožijete znovu to, co nyní prožíváte ve vztahu ke své kamarádce. Neříkám, že je nutné vykřikovat do světa "jsem lesba", ale není dobré tuto informaci ani úzkostlivě tajit. Pokud byste stála o vztah se ženou, je nejlepší využít k seznámení inzerát (pozor ale na podvodníky) nebo si zajít na nějakou lesbickou akci - třeba výlet, festival..., kde je mnohem větší šance někoho potkat aniž byste musela cokoli dlouze vysvětlovat.
Přeji Vám hodně štěstí. Anna
Anna • 06.07. 2005 - 12:14 << RE
Poradna pro L/Bi holky
Dobrý den, dnes jsem poprvé na Vašich stránkách a musím říct, že mě šokovalo množství a podobnost dotazů žen a dívek, které jsou zmatené a vystrašené z toho, co se jim honí hlavou. Mně je 19 let a i já si něčím podobným procházím, ale jeden človíček mi dal radu, které si moc vážím a v tom zmateném období mi dost pomohla... v podstatě říká, že bych neměla spěchat a nutit se do nějakého bleskového a jasného řešení, spíš nechat věcem volný průběh, snít si své sny a počkat, co srdíčko naznačí...nechat otevřeno více dveří. ..Mám přítele, který o mých snech a představách ví a respektuje, že zatím nevím na 100%, jak to se mnou je. Určitě ale vím, že pokud by byla příležitost třeba políbit tu o které si občas sním, neváhám a jdu do toho. Protože si myslím, že v tom okamžiku by se mi rozjasnlio alespoň v tom, jestli to není jenom touha po něčem nedostupném, možná "zakázaném"... prostě po nečem, po čem toužíme jen proto, že to nemáme nebo si myslíme, že to nemůžeme mít...Určitě ale vím, že kdybych se jednou zamilovala do holky bylo by hrozně těžký přiznat to svému okolí. Smekám před všemi, kteří to dokázali, vážně je obdivuju!!! Můj problém ale spočívá jinde, potřebuju něco udělat pro svou sebedůvěru, pořád čekám, že jaksi povyroste, ale pořád se cítím jakoby v křeči před ostatními lidmi. Připadá mi, jakoby mě hodnotili aniž mě znají. Myslím, že to pramení z dosti náročného prvního ročníku na střední. Nedokázala jsem dlouho zapadnout, bála jsem se nového prostředí, lidí a někdy jsem probrečela celá odpoledne, pak jsem si ale uvědomila, že takhle to dál nejde a začala jsem, i když křečovitě, reagovat na okolí jinak než větami jednoduchými- a SVĚTE DIV SE!, ono ta zabralo, od toho dne už bylo všechno stále lepší, jenže teď jdu na vysokou a cítím stále jakýsi blok, že se to bude opakovat, umím být bezprostřední, nabitá energií, můžu být i sebejistá pokud mluvím před kolektivem sama, ale tohle všechno jen v případě, že když třeba vstupuju do místnosti, musím si říct: "Zvládnu to!" Pak vejdu, jsem usměvavá, uvolněná, pohotová, vtipná a mám pocit, že ti lidé mě rádi znovu uvidí, ovšem, když vejdu s pocitem obrovské nejistoty, tak si připadám, jako by mě něco svazovalo a ten kdo mluví, se mnou nemá vůbec nic společného.... Ráda bych svému jistému já pomohla převálcovat to, které ze mě dělá hlupáčka :). Myslíte, že mám třeba zajít k psychologovi? Přátelé mi totiž říkají, že nic takového nepotřebuju, protože se umím dostatečně "rozpitvat" sama. Já se sice umím podívat na věci z více úhlů , ale nejspíš si sama neporadím, že :) Už dlouho jsem v tomhle mrtvém bodě, chci to změnit! Děkuji za názor
nika • 20.09. 2005 - 19:27 << RE
Reakce na nika 20.09. 2005 - 19:27
Milá Niko,
se zájmem jsem si přečetla Váš příspěvek. Nabízíte v něm hned několik zajímavých témat. Nejprve se zmiňujete o tom, že ve svých 19 letech stále ještě nemáte vyřešenou svou citovou orientaci – sice chodíte s mužem, ale v duchu toužíte po ženě. A na tomto místě bych se ráda připojila k tomu, co Vám již řekl člověk, o kterém se zmiňujete. Opravdu není nutné spěchat, chtít okamžitě vědět, jak to tedy je. Dopřejte si čas, dejte citům volný průchod, nebraňte se ničemu, po čem toužíte. Je docela možné, že za nějaký čas opravdu poznáte ženu svých snů a budete mít zcela jasno. A ať už zjistíte, že se Vám víc líbí ženy, nebo muži, obojí je v pořádku. Věřím, že až přijde ten správný okamžik, srdce Vám samo napoví, kam máte dál směřovat. Není kam spěchat. V devatenácti letech tápe spousta lidí – a nejen ohledně citové a sexuální orientace. Netrapte se ani tím, jak o svých citech případně řeknete okolí. Teprve až ta situace nastane, bude vhodná doba na její řešení. Navíc – nebudete na to pravděpodobně sama (spoléhat se na to sice nedá, ale je třeba brát i tuto možnost v úvahu). Znovu tedy opakuji, dopřejte si dost času, naslouchejte svému srdci a netrapte se tím, co možná jednou přijde.
V druhé části dopisu se zmiňujete o problému s malým sebevědomím, o obavách z ostatních. Sama tyto své potíže dáváte do souvislosti s náročným začátkem středoškolského studia. Ta souvislost se vskutku nabízí, ale velmi pravděpodobně jsou kořeny tohoto problému zasunuty mnohem hlouběji ve Vaší minulosti. Ale to se z několika málo vět poznat nedá. To, co popisujete, vykazuje do jisté míry známky tzv. sociální fobie. Neberte to ale prosím doslova – abych to mohla tvrdit opravdu přesvědčivě, musela bych být s Vámi v osobním kontaktu. Popisuji pouze dojem, který na mne Váš dopis učinil. Na tomto místě zároveň musím důrazně nesouhlasit s názorem vašich přátel – a to, že psychologa nepotřebujete, že se dokážete dostatečně “rozpitvat” sama. To opravdu není vhodné řešení. To, že jste schopna náhledu a umíte se na věci podívat z více stran, je velmi dobře. Ale nikdo z nás není schopen absolutního náhledu sám na sebe. Vždycky se proto vyplatí slyšet i názor někoho zkušeného a nestranného - a tím může být třeba právě psycholog. Jít k psychologovi není známka slabosti nebo neschopnosti řešit si své problémy sám – spíš naopak. Někdy to chce velikou odvahu. A trvám i na tom, že návštěva psychologa není zbytečná pro nikoho – každý máme své kostlivce ve skříni, s nimiž si nevíme rady. Z toho tedy vyplývá i mé doporučení – psychoterapii rozhodně vyzkoušejte. Domnívám se, že Vám může hodně pomoci. Ve Vašem případě si ovšem myslím, že by byla vhodná jak individuální, tak skupinová terapie. Každý problém totiž potřebuje specifický přístup. Vzhledem k tomu, že největší trable máte ve vztahu k okolí, skupina mi přijde pro Vás proto užitečnější. Ale posoudit to přece jen musí až psycholog, ke kterému budete případně chodit. Jak už jsem napsala výše, z dopisu se jen velmi těžko dělají nějaké závěry.
To je ode mne asi vše. Pokud byste měla další otázky, můžete znovu napsat. Přeji Vám hodně štěstí jak v osobním životě, tak ve studiu.
Anna
Anna • 24.09. 2005 - 23:35 << RE
Poradna pro L/Bi holky
Dobry den,
chtely bychom si s partnerkou poridit dite, ale nez tak ucinime, chtely bychom se poradit o nasledujicich vecech:
1) je z pohledu ditete dulezite znat nebo mit moznost poznat sveho biologickeho otce? Zvazuje obe moznosti oplodneni - kamarada i spermabanku.
2) jak pomoct diteti prekonavat obtize, na ktere bude v destskem kolektivu nebo i mimo nej narazet. Samozrejme planujeme mu rict pravdu, co nejdrive, ale co dalsiho muzeme udelat, aby to pro nej bylo snazsi?
Budu rada, pokud nam pomuzete najit odpovedi na tyto otazky nebo nam pomuzete najit nekoho, s kym bychom se mohly poradit. Dekuji. barca
barca • 12.10. 2005 - 19:23 << RE
Reakce na barca 12.10. 2005 - 19:23
Dobrý den,
Váš dotaz je opravdu zajímavý a domnívám se, že podobné otázky si klade řada lesbických párů.
Takže k otázce první. Znalost biologických rodičů není pro dítě nezbytně nutná. Mnohem důležitější pro něj je, aby vyrůstalo v harmonickém a láskyplném prostředí, které mu umožní plně rozvinout svůj potenciál. Je ovšem pravdou, že většina dětí touží své biologické rodiče poznat. Zejména když dorostou do puberty a budují si vlastní identitu. Puberta je náročná pro každého a děti, které neznají své pravé rodiče, se kvůli tomu často trápí. Kladou si spoustu otázek, na které nenacházejí uspokojivé odpovědi, což může situaci zhoršovat. Je logické, že je napadá, proč o ně biologičtí rodiče nejeví zájem - mohou dokonce cítit silný pocit viny ("jsem tak špatný, že mě rodiče nechtěli...."). Je tedy velmi důležité dítěti na jeho otázky odpovědět, jeho případné obavy nezlehčovat, jednat s ním jako s partnerem a hlavně mu vytvořit bezpečné prostředí, kde se cítí plně přijato. Pak i to, že nezná své biologické rodiče, nemusí být vůbec žádným problémem a neohrozí to jeho další vývoj.
Co se týče možnosti využití služeb spermabanky, není to tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. V České republice je možné využít oplodnění spermatem dárce pouze v případě manželského páru (z důdodu neplodnosti nebo rizika vzniku vrozené vývojové vady). Svobodná žena dle naší legislativy o tento zákrok nemůže požádat. Pokud se tedy rozhodnete využít služeb spermabanky, budete se muset obrátit do zahraničí. V Londýně např. existuje spemabanka pro lesbické páry. Protože jsem ale v minulosti už na podobný dotaz odpovídala, odkazuji Vás na odpověď, kterou jsem psala 22. února letošního roku. Najdete ji pokud zadáte "zobrazit všechny příspěvky". Nerada bych se totiž moc opakovala :-)
A teď k otázce druhé. Je zcela pochopitelné, že se bojíte reakcí okolí, které by Vašemu dítěti mohly ublížit. Myslím ale, že v dnešní době již není potřeba se toho obávat tolik. Okolí dokáže být někdy sice hodně zlé a děti bývají dost kruté, ale přece jen - v době, kdy se rozpadá více než 1/3 všech manželství a spousta dětí žije v neúplných rodinách - není až tak neobvyklé, že hodně dětí má několik "tatínků". A protože je to tak rozšířené, děti už to ani neberou jako něco zvláštního. Takže když může mít jiné dítě dva tatínky, proč by Vaše dítě nemohlo mít dvě maminky? Dnešní děti tolik neřeší jaké má kdo rodiče, ale jsou zaměřeny více materiálně - terčem posměchu se stávají spíše ti sociálně slabší, kteří nemají nový mobil a značkové oblečení. Tím Vás samozřejmě nechci utěšovat a nechci Vám namlouvat, že se žádné problémy vyskytnout nemohou. Na hlupáka totiž občas narazí každý z nás. Věřím ale, že když bude Vaše dítě cítit lásku, bude k Vám mít důvěru a bude vědět, že se Vám může se vším svěřit, situaci zvládnete. Možná bych Vám ale i přesto doporučila, abyste se, až nastane ta správná doba, šly poradit s dětským psychologem, jak nejlépe potomkovi sdělit, jak se věci mají. Přece jen, radit se moc dopředu nemá tolik smysl. Teprve až budete vědět jaké Vaše dítě je, jak reaguje, čeho se bojí, co ho trápí ... teprve pak má smysl promýšlet, jak mu vše říct a jak s ním jednat, aby neutrpělo citovou újmu. Velmi ale oceňuji, že na tyto věci myslíte už teď. To je jistě dobrým příslibem do budoucnosti. Věřím proto, že s takovým zodpovědným přístupem svou mateřskou roli dobře zvládnete. Přeji Vám proto hodně štěstí. Anna
Anna • 15.10. 2005 - 15:48 << RE
Poradna pro L/Bi holky
Dobrý den, ráda bych navázala na předchozí příspěvek/dotaz. Musím říct, že čím víc se věnujeme myšlence mít dítě, tím se nám zdá vše komplikovanější. Jsme si jisté jen tím, že obě chceme mít dítě. (Partnerku bohužel už tlačí věk.) Souhlasím s Vaším příspěvkem/odpovědí, Anno. Je to složité rozhodování. Chceme, aby dítě mělo otce, aby se otec podílel na výchově, ale i tato varianta má tolik ale... Nejdivočejší je varianta, kdybychom měly dvě děti, každé s jiným otcem a každý otec měl jiného partnera (předpokládám zájem otců o dítě). Obáváme se, že tohle řešení by bylo nejméně únosné. Pro všechny. Jeden společný otec pro dvě děti různých matek asi vyjde stěží. Ale anonymita dárce spermatu i to, že by nebyl žádný otec, nám není blízká. Vím, že mužský vzor vůbec nemusí představovat otec (a většinou se tak ani neděje). Vím, že ideál není. Pomohly by zkušenosti, rady od jiných párů, které si dítě pořídily vně manželství, tedy v homosexuálním partnerství. Poradila byste nám, prosím, Anno, co s takovými dilematy, kam se můžeme obrátit? Děkuji pěkně a přeji pěkný den všem! :-) Mariana
Mariana • 02.11. 2005 - 16:17 << RE
Dobrý den,
nejprve bych chtěla reagovat na názor, který napsala guwaska. Opravdu se nedomnívám, že by děti vychovávené lesbickými páry trpěli nedostatkem mužského vzoru. Žádná ze studií, které znám, nedospěla k podobnému zjištění. Naopak jeden výzkum zabývající se porovnáváním dětí rozvedených heterosexuálních a lesbických matek dokonce zjistil, že děti rozvedených lesbických matek mají méně konfliktní vztah k mužům. Zároveň se ukázalo, že děti vychovávané lesbickým párem a nikoliv osamělou lesbickou matkou vykazují vyšší míru životní spokojenosti a psychické stability. Rovněž nevím o žádné odborné práci, která by potvrzovala nestabilitu lesbických párů, takže pokud guwaska neuvede nějaký konkrétní zdroj svých informací, tak mohu její reakci považovat stěží za více než její osobní názor.
Pokud se týče Vašich pochybností o využití služeb spermabanky, tak je chápu, avšak nesdílím. Oplodnění anonymním dárcem je v současnosti v zemích, kde je to možné, nejčastější způsobem početí dětí lesbických párů a zkušenosti v tomto směru jsou velmi pozitivní. Pro Vás jako občanku České republiky bych viděla hlavní problém ve finančních nákladech a dalších problémech spojených s cestováním do evropských zemí, ve kterých je možné tento proces absolvovat.
Alternativní postup představuje heterosexuální styk nebo dohoda s některým mužským homosexuálním párem, ale i z této cesty vyplývají četné obtíže. Především je třeba se rozhodnout, zda bude otec uveden v rodném listě. Také je nutné se s ním předem domluvit, jaký vztah bude mít k dítěti a zda od něj budete očekávat nějaký příspěvěk na jeho výchovu (k tomu poslednímu bude asi málokdo ochoten). Pokud jej uvedete v rodném listě, tak Vás to sice zvýhodní při přiznávání sociálních dávek ale zároveň musíte počítat s tím, že daný muž může v budoucnu uplatňovat svoje rodičovská práva. Mnoho žen vidí jako dobrou možnost vychovávat děti v kooperaci s mužským homosexuálním párem, ale obávám se, že podobný postup může vést ke značným problémům, neboť stabilita prostředí, ve kterém budete vychovávat děti, bude záviset na fungování dvou párů. Vzhledem k tomu, že i stabilita jednoho páru je záležitost křehká, tak si tím můžete způsobit velké obtíže.
Nezbývá než se smířit s tím, že ideální cesta opravdu neexistuje a je nutné zvážit pro a proti jednotlivých možností. Ještě jednou bych ale zdůraznila, že není nutné se obávat absence muže při výchově dítětě. Tento problém by mohl nastat snad jen tehdy pokud byste svoje dítě vychovávaly v izolaci od okolního světa. Pokud však máte mužské příbuzné či kamarády, pak se nedomnívám, že by Vašemu dítěti vznikla nějaká psychická újma a to bez ohledu na jeho pohlaví. Budu Vám držet palce, ať najdete možnost, která bude pro Vás nejlepší a v případě dalších pochybností se můžete opět obrátit na naši poradnu.
Klára • 13.12. 2005 - 08:58 << RE
|
Poradna 2005
Zeptejte se Kláry 
