|
Španělsko je v posledních měsících středem pozornosti jako země, která nečekaně pokročila v otázce práv gay a lesbické minority. Nedávno byl schválen vskutku revoluční zákon legalizující manželské svazky gayů a leseb, a to včetně možnosti adopce.
Tento krok ovšem vyvolal také řadu negativních reakcí zejména ze strany katolické církve a s ní spolupracující Lidové strany.
V demokratické zemi má jistě každý právo na svůj názor, avšak prohlášení kardinála Ricarda Maríi Carlese z 27.dubna 2005 zašlo opravdu daleko a vzbudilo řadu rozhořčených reakcí. Kardinál totiž nejen vyzval k občanské neposlušnosti vůči novému zákonu, ale zároveň si neodpustil srovnat zákon o manželství leseb a gayů se zákony nacistického Německa, které vedly k holocaustu. Absurdita tohoto srovnání obzvláště vynikne, pokud si uvědomíme, že mezi obětmi holocaustu byly také desítky tisíc gayů a leseb.
Je opravdu pozoruhodné, že může někdo srovnávat masové vraždy s prostým respektováním života a svazků lidí z gay a lesbické komunity. Katolická církev se ráda odvolává na úctu k životu. Zároveň však necítí potřebu se vyrovnat s vyvražďováním sexuálních minorit, které pod její záštitou probíhalo celá století. Z teologického hlediska se to možná dá pochopit, neboť lesby a gayové jsou v očích církve určeni k věčnému zatracení, a tudíž se nelze divit, když jakékoliv jejich utrpení na této Zemi je považováno za zanedbatelné. Z lidského hlediska se ovšem jedná o formu krajního cynismu, který naštěstí nesdílí ani mnozí katoličtí věřící.
Pozoruhodné v této souvislosti je, že mnozí křesťanští aktivisté rovněž vyslovují obavy z potlačování svých práv tím, že budou přiznána práva homosexuální minoritě. Kromě kardinála Carlese vyslovují podobné obavy i mnozí politici KDU-ČSL či například L. Gard Smith - autor knihy Hnutí za práva homosexuálů: boj za lidská práva nebo propaganda? (v originále Sodom´s second coming čili Druhý příchod Sodomy). Podíváme-li se však do pohnuté historie Evropy, potom se nám podobné obavy mohou zdát spíše jako výsměch obětem pronásledování z náboženských důvodů.
V této souvislosti bych se chtěla pozastavit nad konkrétní případem Španělska, nad jehož osudem projevuje kardinál Carles takové starosti. Katolický klérus ve Španělsku podporoval po řadu let fašistickou diktaturu generála Franca, která prováděla systematickou represivní kampaň proti lesbám a gayů a to mnohdy za výslovné podpory katolických hodnostářů. Jednou z prvních obětí byl například světoznámý španělský básník a dramatik Federico García Lorca. Jeho poprava je sice stále obestřena některými nejasnostmi, avšak zdá se, že právě jeho homosexuální orientace byla rozhodujícím motivem pro jeho zavraždění. Ve vězeních se v dalších desetiletích ocitly tisíce gayů a leseb, aniž by se tím španělská katolická církev v nejmenším znepokojovala. Teprve nedávno byly tyto oběti oficiálně rehabilitovány španělským parlamentem.
Tato podpora katolické církve Francově režimu bývá katolickými historiky považována za důsledek útoků ze strany krajní levice, kterým byla ve třicátých letech vystavena katolická církev ve Španělsku. Mnohdy ale v této souvislosti zapomínají dodat, že tento protináboženský teror se rozmohl především poté, co většina katolického kléru podpořila puč proti legálně zvolené demokratické vládě. Nyní opět katolický hodnostář vyzývá k odporu proti demokraticky zvolené vládě a snaží se ji srovnávat s diktátorskými režimy.
Podíl své vlastní církve na zločinech fašistické diktatury si zjevně nepřipouští stejně jako ho nenapadne pozastavit se nad obětmi z řad minority, na kterou útočí. To ovšem v mnohém připomíná přístup neonacistických ideologů, kteří s oblibou bagatelizují oběti holocaustu a zároveň mluví o válečných zločincích jako o obětech. Někomu se snad může toto přirovnání zdát příliš tvrdé, neboť kardinál Carles pravděpodobně neměl v úmyslu obhajovat vraždy či vyzývat k nastolení diktatury. Já se však domnívám, že zaměňování pachatelů a obětí je stejně ostudné, ať už se týká obětí německého fašismu, sovětského komunismu nebo diktatury generála Franca.
|