|
J.E.Galán: Milostný život ve starém Římě
Juan Eslava Galán je španělský historik, esejista a překladatel. Napsal mnohé naučné publikace, v nichž se zaměřuje na období starého Egypta, Řecka a Říma. V doslovu své knihy "Milostný život ve starém Římě" popisuje rozmach křesťanství a jeho tragický dopad na přirozenou lidskou sexualitu.
Od 2. století se v římské říši rychle šířilo křesťanství a konkurovalo tak tehdy módním východním tajemným kultovním obřadům. Římané jako polyteistický národ byli k cizím náboženstvím velice tolerantní. Ke konfliktům však docházelo proto, že stát vyžadoval účast na oficiálním kultu zbožštělého císaře a někteří křesťané odmítali dostát rutinní povinnosti spálit zrníčko kadidla na oltáři chrámu Romy a Augusta. Šlo o hloupost, jak vidno, ale v dobách císařského absolutismu se podobné odmítnutí rovnalo politickému přečinu. Tento konflikt vedl v některých případech k pronásledování, podnícenému často fanatickými křesťany, jimž jejich pastýři slibovali, že zemřou-li pro víru, získají věčnou spásu. Přesto je třeba upozornit, že mnohé tzv. Acta martyrum (Záznamy o mučednících) jsou hrubá falza, vzniklá mnohem později, než v době, kdy údajně došlo k líčeným událostem. Odhaduje se, že při nejkrvavějším pronásledování za Dioctiana si mučednickou palmu vysloužilo na tři tisíce křesťanů.
Dodejme však, že ne všichni císaři se ke křesťanům stavěli nepřátelsky; někteří, jako Traianus, si jich nevšímali, a jiní, mezi nimi Domitianus a Commodus, jim byli dokonce příznivě nakloněni. Commodus byl patrně ovlivněn svou křesťanskou konkubínou, krásnou Marcií.
Počet křesťanů závratně rostl. Původně neznámé náboženství otroků, jímž aristokracie pohrdala a plebejci je nenáviděli, se pomalu, ale nezadržitelně šířilo. Na konci 2.století zachvátil vratké základy římské říše výšleh horlivého asketismu. Dokonce i ve vzdálených provinciích, kam nedospělo nespoutané požitkářství císařského Říma, zvítězilo křesťanské puritánství. Pohlavní styk byl od té chvíle podřízen strohým omezením. Přísný bůh vytvořený národem pastýřů v judských pouštích zachmuřeně sledoval ložnicové důvěrnosti upadajícího impéria. Jako červotoč v trámoví se ve všech končinách římské říše usadila církev. Noví správci veřejné mravnosti na troskách Říma hlásali, že dokonalost jednotlivce spočívá v mládeneckém životě a zdrženlivosti, sebeovládání a potlačování smyslů. "Všechno nám šlo dobře," píše jeden Říman v dobách Antonia Pia, "dokud žena nepřišla ke křesťanství. Předtím jsme si užívali milostných slastí, ale od té doby, co se stala křesťankou, nedělá nic jiného, než mluví o věčném trestu a hříchu, a jde nám to špatně. Proto žádám o rozvod."
Jiný manžel žádal o radu Apollónova kněze, kterého boha má prosit o pomoc, aby vysvobodil manželku, jež padla do rukou křesťanské sekty. Orákulum mu dalo tuto odstrašující odpověď: "To, oč se snažíš, je těžší než psát na vodu nebo létat vzduchem." Je vidět, že sami bohové si byli vědomi, že nadešla chvíle křesťanství a že tito trpěliví manželé s novověreckou umíněností manželek nic nesvedou.
V roce 313 křesťanští hodnostáři dosáhli toho, že Constantinus, císař západní poloviny říše, a Licinus, císař východní poloviny říše, vydali toleranční (milánský) edikt, jenž křesťanství zrovnoprávňoval s ostatními náboženskými směry.
Římané v době císařství rozvinuli hédonistickou kulturu, založenou na užívání slastí a uznání vrozené lidské smyslnosti. Křesťanství to vše zrušilo, stanovilo, že slast je hříšná, a vnutilo přísný morální kodex založený na potlačení smyslnosti. Aby jej ospravedlnilo, přepsalo dějiny a přesvědčilo budoucí generace, že příčinou úpadku impéria byla prostopášnost pohanů. Někteří současní historikové jsou toho názoru, že hlavní příčinou tohoto úpadku bylo právě šířící se křesťanství.
Jsme daleci toho, souhlasit s tvrzením Nietzscheho, že "křesťanská morálka je hrdelní zločin proti životu", nicméně musíme uznat, že stejně jako ve všem lidském konání, třebaže veškeré vnuknutí přichází shůry, se církev ve své spletité historii dopustila jistých chybiček a špatných výkladů, které velice soužily lidské stádo. Svatý Pavel, stižený jakousi infekční chorobou, prosadil svoji patologickou posedlost cudností. Církev, kterou spoluutvářel, pod vedením svobodných mužů odkázaných k nevinnosti vypracovala s utkvělými myšlenkami na hříšné aspekty sexu mravní zásady a stala se živnou půdou komplexů, hysterie, frigidity, strachu, pokrytectví a frustrací. Chorobně potlačovaná sexualita oněch bytostí ukládala hluboko do podvědomí libidinozní zasvěcení jeptišek jako manželek Krista a božích chrámů, extatické orgasmy, sadomasochistické výstupy při pašijovém týdnu, kopí, rány, trny, žíněná roucha, důtky, půsty, umrtvování těla a další projevy sexuální frustrace. A nejhorší ze všeho, satanizování ženy a její obětování jako kozla odnášejícího hříchy do pouště.
Konečný podnět k utvrzení sexuálních předsudků církve vyšel od svatého Augustina, tvůrce učení o dědičném hříchu, které poznamenalo křesťanskou morálku až po dnešek. Jak už to bývá, že poturčenec horší Turka, Augustinus, pozdní konvertita, býval v mládí velký prostopášník, ale když si požitkářsky vychutnal životní rozkoše, zavrhl minulost, upnul se k nejpřísnějšímu asketismu a založil komunitu ctnostných mužů. Láska je podle Augustina ošidná a pekelná, nesnesitelný nádor, odporné bahno, hniloba, hnis. Neochotně souhlasí s tím, že má-li lidský rod pokračovat, je třeba aby se rodily děti a muži se tělesně spojovali se svými manželkami (copula carnis, odlišená od copula fornicatoria, sloužící pouze k rozkoši). Po přetrpění této nepříjemnosti vedoucí k plození potomstva mají křesťanští manželé zachovávat mravopočestnost. Jenom tak se přiblíží Bohu.
Na radostné spojení se od ctihodných církevních pastýřů snesla lavina pohrdavých označení: je zvířecké (Vilém z Auvergne), je smrduté (svatý Bonaventura), je vlastní vepřům (svatý Bernard z Clairvaux). Tělo je žumpa, nádoba hnilobná, je to svinstvo a hnus, kupka zasněženého hnoje (ta hezká metafora je od svatého Jana z Ávily), je to "něco, co budí odpor, jen na to pomyslíš". Žádná oběť není dostatečná, aby se této hnilobě uniklo: někteří se válejí v afrických mraveništích (Macarius), jiní v trní (Benedictus), jiní v lejnech (Antonius). Další jdou přímo na kořen zla, svatý Simeon Stylta ženy kamenoval. Touto cestou se došlo k prosté negaci tělesna a nové funkční interpretaci částí těla, v nichž patrně přebývá hřích. Jezuita Spiegel učí, že "hýždě byly dány člověku, aby se mu pohodlně sedělo a mohl se věnovat studiu věcí božích". A části těla, jimž klasická kultura skládala poklony, se klasifikují podle svého vztahu k hříchu smilstva na nemravné, což jsou genitálie a méně mravné, stehna a hruď.
Poté, co se křesťanství stalo oficiálním náboženstvím, se podvolili i nejzarytější pohané. Uprostřed hnojiště pohanského světa pučelo křesťanství jako košatý strom, který svým ochranným stínem přikryl nakonec vše…a jako blahovičník zabránil růstu jakékoli jiné vegetace.
Byl to začátek západní křesťanské civilizace.
|
Křesťanství a sexualita
Zajímavosti 
