|
Neutěšená
situace sexuálních minorit v postkomunistických zemích zejména pak v Polsku a
pobaltských státech
se vymyká zvyklostem běžným v západní Evropě.
Jenom stručně bych
připomněla, že v Polsku došlo v posledních letech nejen k útokům na LGBT akce ze strany pravicových
radikálů, ale i k oficiálním snahám o omezení činnosti LGBT organizací, přičemž
tyto snahy vyvrcholily brutálním policejním zásahem vůči Pochodu rovnosti v
Poznani. V Lotyšsku rovněž došlo ke snaze zakázat průvod LGBT skupin a násilnému
útoků vůči tomuto pochodu, avšak navíc byl nedávno přijat v Evropě ojedinělý
ústavní dodatek zakazující L/G manželství. Také v Litvě uvažují o podobném
ústavním dodatku a i v Estonsku, které je z pobaltských zemí nejtolerantnější,
se nedávno objevil návrh na omezení práv sexuálních minorit.
I mezi
kandidátskými země jsou mnohé, ve kterých dodržování práv LGBT lidí není běžnou
praxí (např. Chorvatsko či Rumunsko). Rozdíly mezi starými členskými zeměmi a
nově přistoupivšími a kandidátskými zeměmi jsou tedy v tomto směru značné, i
když samozřejmě není možné mluvit o dvou zcela odlišných blocích. Přesto je
namístě otázka, čím je tento výrazný rozdíl způsoben.
Jistě by bylo
snadné nabídnout jednoduchou odpověď, že za všechno může komunistická diktatura
a její dědictví, avšak takové vysvětlení nepovažuji za zcela uspokojivé.
Například Španělsko bylo ovládáno totalitním režimem zhruba stejně dlouho jako
východní Evropa. Z diktatury se sice vymanilo dříve (v druhé polovině
sedmdesátých let), avšak pozice homosexuálních lidí byla za režimu generála
Franka mnohem horší než ve většině zemí východního bloku. Přesto jsou nyní ve
Španělsku práva homosexuálních lidí respektována dokonce více než ve většiny
tradičních západních demokracií.
Domnívám se, že důvod, proč jsou
východoevropské země tak silně zasaženy netolerancí k sexuálním minoritám, je
nutno hledat nejen v komunistických režimem, ale ještě hlouběji v minulosti.
Polsko, pobaltské státy či balkánské země totiž měly již před příchodem
komunistických režimů svoje vlastní autoritativní režimy, kterým bylo dodržování
lidských práv cizí. Když se tyto země zbavily komunistických vládců, pro mnoho
jejich občanů návrat k dřívějším hodnotám znamenal spíše návrat k nacionálně či
nábožensky orientovanému vidění světa než k pluralitní demokracii. Od toho se do
značné míry odvíjí silný vzestup antisemitismu, xenofobie a homofobie v těchto
státech.
Pokud se však budu držet srovnání se Španělskem, pak je zde
logická námitka, že i tato země měla historicky značně omezené zkušenosti s
demokratickým zřízením, byť větší než mnohé východoevropské země. Španělsko však
mělo za sebou nacionalisticky a nábožensky orientovanou diktaturu, a proto
nemělo tendenci vracet se k hodnotám, které byly spojeny s podobnými
autoritativními režimy v první polovině století. Naopak ve východní Evropě byly
tyto režimy lidmi mnohdy idealizovány, neboť diktatury, které přišly po nich,
byly v mnoha směrech horší.
Velmi odlišná je také pozice náboženských
skupin ve Španělsku a v zemích východní Evropy. Jestliže ve Španělsku
představitelé katolické církve většinou přímo či nepřímo podporovali režim
generála Franka a byli tudíž spojeni s totalitní mocí, pak v bývalých
komunistických zemích byly církve považovány za významnou, ne-li hlavní sílu
odporu. Tato pozice jim umožnila na straně jedné posílit své pozici po pádu
totalitních režimů a na straně druhé zakonzervovat se v tradičních doktrínách,
jelikož nebyly nuceny se vyrovnávat se životem v otevřené společnosti. Z toho
důvodu jsou i východoevropské náboženská společenství mnohem konzervativnější
než ty na západě kontinentu.
Ačkoliv rozdíly mezi starými a novými zeměmi
Unie jsem zde musela v mnohém zjednodušit, přesto se zdá být zřejmé, že spory v
otázkách přístupu k LGBT lidem vyjadřují hlubší rozpor, který rozděluje Evropu.
Zjednodušeně řečeno nové země touží po západním blahobytu a prosperitě mnohem
více než po plném přijetí hodnot pluralitní demokracie. Dokonce i v zemi jako je
Česká republika je mezi mnohými občany i politiky patrný odpor k občanské
společnosti a moderní koncepci lidských práv. Tato situace je zde o to
smutnější, že se nejedná o dědictví meziválečné diktatury, ale pouze o důsledek
neochoty ke změně názorů zakonzervovaných v izolaci způsobené komunistickým
režimem.
Na straně druhé lze s potěšením konstatovat, že situace u nás se
nevyznačuje takovými otevřenými útoky na pluralitní společnost, jako je tomu v
sousedních zemích. Přesto nebo právě proto by Česká republika mohla jít více
příkladem při vyrovnávání rozdílů mezi západem a východem kontinentu. Současná
parlamentní a senátní diskuse o registrovaném partnerství však ukazuje, že mnoha
naších politiků pošilhává spíše po cestě, kterou se vydalo Polsko, i když ta
určitě není cestou na západ, které se většina z nich stále dovolává.
|
Evropa rozdělená historií 
Zajímavosti 
