
Andrea Cerqueirová, novinářka agentury gitA, "zpovídala" Báru Basikovou
Bára Basiková: Právo na lásku musí mít každý
Právo na lásku. To je název mediální kampaně zpěvačky Báry Basikové a jejích
přátel za svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku. Stěžejní součástí kampaně
je výstava fotografií Petry Ficové, znázorňujících život dvou milujících se žen
ztvárněných právě Basikovou a slovenskou herečkou Helenou Dytrtovou. Basiková se
podle svých slov pro kampaň rozhodla proto, že chce, aby na Slovensku zmizela
nevraživost a diskriminace vůči lidem s odlišnou sexuální orientací.
AC: Prvotní impuls k uspořádání kampaně za svobodný život
gayů a lesbiček na Slovensku přišel podle vašich slov letos v březnu. Čím byl
odstartován?
BB: Pracovala jsem s týmem lidí, patřících do čtyřprocentní
menšiny – i když si mimochodem myslím, že procento jinak orientovaných lidí je
vyšší, ale na tom vůbec nezáleží. Vyprávěli mi nejrůznější lidské zoufalé
příběhy a prožité situace na Slovensku. V tomto směru jsou totiž Slováci velice
pozadu, příliš netolerantní. Velmi problematický je třeba slovenský venkov – na
rozdíl od větších měst jsou tam lidé naprosto konzervativní. I ve slovenské
politice se tato otázka setkává s naprostým nepochopením a neúctou. To mi přijde
v civilizované společnosti 21. století neuvěřitelné. Proto jsem se se svými
přáteli rozhodla pro kampaň, byť tím i mnoho riskuji – je to však pro dobrou
věc. Lidé by neměli být posuzováni podle orientace, ale podle charakteru. Právo
na lásku musí mít každý.
AC: S jakými příběhy vás vaši kolegové seznámili?
BB: Třeba s tím, že mnozí herci ztratili angažmá, když
zveřejnili svou orientaci. Mnozí jiní jsou tudíž okolnostmi nuceni hrát falešnou
hru a orientaci skrývat. Velmi smutné jsou osudy homosexuálně orientovaných
mladých lidí, které naprosto zavrhla jejich rodina. Tito rodiče místo toho, aby
dítěti pomohli a v nelehké pozici mu zjednodušili život, mu jej ještě více
zkomplikovali tím, že svou dceru či syna zavrhli, definitivně vyhnali z domu. To
považuji téměř za zločin. Rodič by měl překousnout i to, co mu třeba nesedí. Své
dítě by měl pochopit a přijmout takové, jaké je. S jinou orientací se přece
může narodit kdokoli z nás či dítě kohokoli z nás.
AC: Jaké jsou na Slovensku ohlasy na to, že se tam brzy
uskuteční vernisáž vašich fotografií, která už proběhla v Praze-v Písecké bráně,
kde potrvá do 27. října?
BB: Inteligentní a kultivovaní lidé k tomu přistupují
naprosto s otevřenou náručí, s pochopením, s nejvyšší mírou tolerancí. Ovšem
mnozí další lidé nejsou absolutně schopni téma přijmout a jakkoli o něm
diskutovat. Ti bohužel převažují. Setkala jsem se třeba s jedním hluboce věřícím
slovenským politikem, který tvrdí, že si v kostele vezme jednu jedinou ženu,
které bude celý život věrný. Nic proti tomu. Když jsme se ale dotkli tématu
homosexualita, tvrdil, že se jedná o nemoc, jež by se měla léčit. Že je to něco
naprosto nepřípustného. Zeptala jsem se ho proto, co by dělal, kdyby se dítě
s odlišnou sexuální orientací narodilo třeba právě té jeho jediné ženě a jemu...
Nedokázal odpovědět.
AC: Jsou takové názory podle vás ovlivněny i tamním silným
vlivem katolické církve?
BB: Nepochybně ano. A to hodně. Je to též generační otázka –
starší generace se, nejen na Slovensku, k homosexualitě staví méně tolerantně,
než mladá. Není se příliš co divit – vyrůstala v jiné době.
AC: Myslíte si, že většinová veřejnost, včetně slovenské,
více respektuje dvě lesbičky, než dva gaye?
BB: Netolerance podle mě vládne bohužel obecně. Ale možná je
pravdou, že trochu více vůči dvěma mužům. A to především ze strany
heterosexuálních mužů, kteří k homosexualitě přistupují s despektem. Ženy s ní
obecněji nemívají větší problém – jsou vstřícnější ke gayům i lesbičkám.
AC: Kdy přesně se vernisáž na Slovensku uskuteční?
BB: V Bratislavě ji odstartujeme 4. listopadu, přesně měsíc
po pražské vernisáži. Uspořádáme tiskovou konferenci, kde řeknu svůj názor – že
cílem kampaně je podpořit svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku. Očekávám
a jsem připravena na cokoli, na jakékoli ataky.
AC: Jaké akce plánujete do budoucna?
BB: Na Slovensku bychom chtěli objet co nejvíce měst a obcí
(nevynecháme ani některá česká města, třeba Brno). Jistě ale narazíme na
problémy. Někteří galeristé totiž zájem o výstavu sice mají, ale bojí se ztráty
prestiže. S tím jsme se bohužel setkali i v Česku, když jsme obcházeli sponzory.
Mnoho z nich bylo osobně projektu nakloněno. Když však došlo na jednání ve
vedení jejich organizací, plánované sponzorství bylo zamítnuto. Členové vedení
nechtěli dát v plén své jméno. Vymlouvali se často na to, že jejich klienti
nepatří do skupiny gayů a lesbiček. Stalo se to asi u dvaceti oslovených
organizací.
AC: Jaké sponzory jste nakonec sehnali?
BB: Nechtějí být jmenováni, nicméně do projektu investovali,
za což jsem jim velmi vděčná. Věřím, že i na Slovensku se najdou lidé, kteří
budou ochotni projekt nějakým způsobem podpořit. I když vím, že to nebude nic
jednoduchého...
AC: Chtěla byste, aby vaše snažení časem vyústilo v to, že i
na Slovensku bude přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného
pohlaví? BB: Určitě. I když se v politice angažovat nechci,
tak pokud bych této otázce mohla být prospěšná, udělám ráda cokoli.
AC: Našla jste pro kampaň podporu u svých kolegů a kolegyň
z hudební branže?
BB: Ano, u všech. Na pražské vernisáži mě kupříkladu
podpořily zpěvačky Marcela Březinová a Dáša Součková, což je výborná
šansoniérka, se kterou jsem nazpívala duet. Na Slovensku to bude asi i v tomto
ohledu větší problém. Pojala jsem ale myšlenku, že bych na podporu projektu ráda
uspořádala koncert s nejrůznějšími kolegy a kolegyněmi. To by měla být jedna
z doprovodných akcí, další zvažujeme. Je to všechno běh na dlouhou trať.
V akcích můžeme pokračovat celý příští rok či až do doby, kdy stále budeme mít
co pozitivního přinést.
AC: Je podle vás dostatečný respekt vůči lidem s odlišnou
citovou a sexuální orientací v Česku?
BB: To mohou asi nejlépe posoudit ti, kterých se to
bezprostředně týká. V kontextu s ostatními evropskými státy jsme na tom ale,
myslím, snad celkem dobře. Rozhodně tedy stokrát lépe než na zmiňovaném
Slovensku nebo například v Řecku. Je to dáno určitě i tradicí a tím, že u nás
nemá takový vliv žádná církev. Třeba v Holandsku jsou ale v této oblasti zase
mnohem dál než my…
|