Dokumenty Zajímavosti Bára Basiková: Právo na lásku musí mít každý

Banner

 

Banner

 

Katalog oblíbených stránek

 

igirls_ico

 


Bengáles.cz je součástí webarchivu Národní knihovny.

WebArchiv - archiv českého webu

Creative Commons License

This work is licensed under a Creative Commons.

 

TOPlist

Informační webový projekt pro holky na holky


 

 

 

Bára Basiková: Právo na lásku musí mít každý
Pondělí, 23 Říjen 2006 00:00

Andrea Cerqueirová, novinářka agentury gitA, "zpovídala" Báru Basikovou

Bára Basiková: Právo na lásku musí mít každý

Právo na lásku. To je název mediální kampaně zpěvačky Báry Basikové a jejích přátel za svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku. Stěžejní součástí kampaně je výstava fotografií Petry Ficové, znázorňujících život dvou milujících se žen ztvárněných právě Basikovou a slovenskou herečkou Helenou Dytrtovou. Basiková se podle svých slov pro kampaň rozhodla proto, že chce, aby na Slovensku zmizela nevraživost a diskriminace vůči lidem s odlišnou sexuální orientací.

AC: Prvotní impuls k uspořádání kampaně za svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku přišel podle vašich slov letos v březnu. Čím byl odstartován?

BB: Pracovala jsem s týmem lidí, patřících do čtyřprocentní menšiny – i když si mimochodem myslím, že procento jinak orientovaných lidí je vyšší, ale na tom vůbec nezáleží. Vyprávěli mi nejrůznější lidské zoufalé příběhy a prožité situace na Slovensku. V tomto směru jsou totiž Slováci velice pozadu, příliš netolerantní. Velmi problematický je třeba slovenský venkov – na rozdíl od větších měst jsou tam lidé naprosto konzervativní. I ve slovenské politice se tato otázka setkává s naprostým nepochopením a neúctou. To mi přijde v civilizované společnosti 21. století neuvěřitelné. Proto jsem se se svými přáteli rozhodla pro kampaň, byť tím i mnoho riskuji – je to však pro dobrou věc. Lidé by neměli být posuzováni podle orientace, ale podle charakteru. Právo na lásku musí mít každý.

AC: S jakými příběhy vás vaši kolegové seznámili?

BB: Třeba s tím, že mnozí herci ztratili angažmá, když zveřejnili svou orientaci. Mnozí jiní jsou tudíž okolnostmi nuceni hrát falešnou hru a orientaci skrývat. Velmi smutné jsou osudy homosexuálně orientovaných mladých lidí, které naprosto zavrhla jejich rodina. Tito rodiče místo toho, aby dítěti pomohli a v nelehké pozici mu zjednodušili život, mu jej ještě více zkomplikovali tím, že svou dceru či syna zavrhli, definitivně vyhnali z domu. To považuji téměř za zločin. Rodič by měl překousnout i to, co mu třeba nesedí. Své dítě by měl pochopit a přijmout takové, jaké je. S  jinou orientací se přece může narodit kdokoli z nás či dítě kohokoli z nás.

AC: Jaké jsou na Slovensku ohlasy na to, že se tam brzy uskuteční vernisáž vašich fotografií, která už proběhla v Praze-v Písecké bráně, kde potrvá do 27. října?

BB: Inteligentní a kultivovaní lidé k tomu přistupují naprosto s otevřenou náručí, s pochopením, s nejvyšší mírou tolerancí. Ovšem mnozí další lidé nejsou absolutně schopni téma přijmout a jakkoli o něm diskutovat. Ti bohužel převažují. Setkala jsem se třeba s jedním hluboce věřícím slovenským politikem, který tvrdí, že si v kostele vezme jednu jedinou ženu, které bude celý život věrný. Nic proti tomu. Když jsme se ale dotkli tématu homosexualita, tvrdil, že se jedná o nemoc, jež by se měla léčit. Že je to něco naprosto nepřípustného. Zeptala jsem se ho proto, co by dělal, kdyby se dítě s odlišnou sexuální orientací narodilo třeba právě té jeho jediné ženě a jemu... Nedokázal odpovědět.

AC: Jsou takové názory podle vás ovlivněny i tamním silným vlivem katolické církve?

BB: Nepochybně ano. A to hodně. Je to též generační otázka – starší generace se, nejen na Slovensku, k homosexualitě staví méně tolerantně, než mladá. Není se příliš co divit – vyrůstala v jiné době.

AC: Myslíte si, že většinová veřejnost, včetně slovenské, více respektuje dvě lesbičky, než dva gaye?

BB: Netolerance podle mě vládne bohužel obecně. Ale možná je pravdou, že trochu více vůči dvěma mužům. A to především ze strany heterosexuálních mužů, kteří k homosexualitě přistupují s despektem. Ženy s ní obecněji nemívají větší problém – jsou vstřícnější ke gayům i lesbičkám.

AC: Kdy přesně se vernisáž na Slovensku uskuteční?

BB: V Bratislavě ji odstartujeme 4. listopadu, přesně měsíc po pražské vernisáži. Uspořádáme tiskovou konferenci, kde řeknu svůj názor – že cílem kampaně je podpořit svobodný život gayů a lesbiček na Slovensku. Očekávám a jsem připravena na cokoli, na jakékoli ataky.

AC: Jaké akce plánujete do budoucna?

BB: Na Slovensku bychom chtěli objet co nejvíce měst a obcí (nevynecháme ani některá česká města, třeba Brno). Jistě ale narazíme na problémy. Někteří galeristé totiž zájem o výstavu sice mají, ale bojí se ztráty prestiže. S tím jsme se bohužel setkali i v Česku, když jsme obcházeli sponzory. Mnoho z nich bylo osobně projektu nakloněno. Když však došlo na jednání ve vedení jejich organizací, plánované sponzorství bylo zamítnuto. Členové vedení nechtěli dát v plén své jméno. Vymlouvali se často na to, že jejich klienti nepatří do skupiny gayů a lesbiček. Stalo se to asi u dvaceti oslovených organizací.

AC: Jaké sponzory jste nakonec sehnali?

BB: Nechtějí být jmenováni, nicméně do projektu investovali, za což jsem jim velmi vděčná. Věřím, že i na Slovensku se najdou lidé, kteří budou ochotni projekt nějakým způsobem podpořit. I když vím, že to nebude nic jednoduchého...

AC: Chtěla byste, aby vaše snažení časem vyústilo v to, že i na Slovensku bude přijat zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví?
BB: Určitě. I když se v politice angažovat nechci, tak pokud bych této otázce mohla být prospěšná, udělám ráda cokoli.

AC: Našla jste pro kampaň podporu u svých kolegů  a kolegyň z hudební branže?

BB: Ano, u všech. Na pražské vernisáži mě kupříkladu podpořily zpěvačky Marcela Březinová a Dáša Součková, což je výborná šansoniérka, se kterou jsem nazpívala duet. Na Slovensku to bude asi i v tomto ohledu větší problém. Pojala jsem ale myšlenku, že bych na podporu projektu ráda uspořádala koncert s nejrůznějšími kolegy a kolegyněmi. To by měla být jedna z doprovodných akcí, další zvažujeme. Je to všechno běh na dlouhou trať. V akcích můžeme pokračovat celý příští rok či až do doby, kdy stále budeme mít co pozitivního přinést.

AC: Je podle vás dostatečný respekt vůči lidem s odlišnou citovou a sexuální orientací v Česku?

BB: To mohou asi nejlépe posoudit ti, kterých se to bezprostředně týká. V kontextu s ostatními evropskými státy jsme na tom ale, myslím, snad celkem dobře. Rozhodně tedy stokrát lépe než na zmiňovaném Slovensku nebo například v Řecku. Je to dáno určitě i tradicí a tím, že u nás nemá takový vliv žádná církev. Třeba v Holandsku jsou ale v této oblasti zase mnohem dál než my…

Komentáře
Přidat nový
+/-
Přidat komentář
Jméno:
Email:
 
Název:
 
Prosím, vložte text z obrázku (anti-SPAM ochrana).