|
Bisexualita je už po zhruba jedno století velmi kontroverzním tématem, které vzbuzuje emoce mezi odborníky i aktivisty z řad sexuálních minorit. Nyní na počátku jednadvacátého století se zdá, že se bisexuální lidé domohli alespoň v některých zemích statutu samostatné skupiny. Přesto však kontroverze neutichají, což je dáno mimo jiné tím, že stále neexistuje žádné obecné vymezení toho, co se rozumí bisexualitou. V tomto textu bych chtěla nejprve nastínit stručnou historii užívání tohoto pojmu a poté jeho možné definice. Jedná se ovšem pouze o orientační text, protože toto téma je velmi složité a patrně ještě dlouho nebude uzavřeno.
Historie pojmu
Pojem bisexualita zpopularizoval na počátku dvacátého století zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Zpočátku ho ovšem používal především ve smyslu psychické androgynie čili oboupohlavnosti, zatímco sexuální přitažlivost k oběma pohlavím byla pouze sekundárním znakem. Androgynie jako symbol úplnosti je mimořádně silné téma, které se objevuje v mnoha mytologiích. Dodnes sporadicky přetrvává ztotožňování androgynie s bisexualitou, které bylo v první polovině dvacátého století běžné. Freud předpokládal, že bisexualita je univerzální fází ve vývoji lidského jedince před tím, než se vytvoří zralá identita v souladu s jeho genitálním pohlavím.
Sám Freud se později již k bisexualitě jako tématu příliš nevracel. Jeho žák Wilhelm Stekel však věnoval této problematice celou knihu, ve které se hlásil k dodnes přetrvávajícímu názoru, že bisexualita je přirozený stav lidské duše. Pouze bisexuální lidé jsou podle Stekela plně psychicky zdraví, neboť nemusejí vytěsňovat ani homosexuální ani heterosexuální komponentu. Později však v psychoanalýza převládla snaha považovat Freudovy názory na bisexualitě za zavádějící a ta se na dlouho vytratila z aktuální psychoanalytické terminologie.
Pojem bisexualita používala i většina významných sexuologů z první poloviny dvacátého století jako například Ellis, Hirschfeld a Krafft-Ebing. Ačkoliv nevznikla žádná univerzální definice bisexuality, přesto se většina odborníků dívala na bisexualitu jako na spíše výjimečný jev. Důvodem byl patrně mimo jiné důraz na biologické aspekty sexuálního vzrušení a nedostatečný zájem o další prvky sexuální identity, což vedlo také k jen malému zájmu o ženskou sexualitu. Za bisexuální byli považování zpravidla jen ti lidé (téměř vždy to ale byli muži), kteří měli vnitřní potřebu sexuálních vztahů s oběma pohlavími současně nebo jen v průběhu krátké doby.
Tento názor později převzala i česká sexuologická škola počínaje pracemi Kurta Freunda z padesátých a šedesátých let. Dodnes podle většiny českých sexuologů není bisexualita považována za samostatnou sexuální identitu. Tento názor vyjádřili například Antonín Brzek a J. Pondělíčková-Mašlová ve své knize Třetí pohlaví z roku 1992. V současnosti však v tomto směru přetrvává spíše mlčení a v české psychologii prostě není bisexualita brána jako téma.
Daleko složitější vývoj proběhl v posledních desetiletích ve světě. Ačkoliv přesvědčení o neexistenci nebo výjimečnosti bisexuality převládlo i tam, přesto byl tento vývoj méně jednoznačný. Nejvýznamnější osobností, která hájila existenci bisexuality nikoliv jako vzácné výjimky, nýbrž jako běžného, ne-li převládajícího stavu, byl americký vědec Alfred Kinsey, známý svými průzkumy sexuálního chování Američanů ve čtyřicátých a padesátých letech.
Z těchto jeho studií pochází i populární údaj o čtyř procentech výlučně homosexuálních lidí v populace. Méně známo je, že podle jeho závěrů měla za sebou třetina mužů a zhruba poloviční počet žen homosexuální zkušenost. Z toho by vyplývalo, že bisexuální chování v nejširším slova smyslu se blíží statistické normě. Tyto jeho výsledky však nebyly podloženy kvalitní metodologií, a proto věc bisexuality začala opět upadat v zapomnění.
Ačkoliv liberální šedesátá léta učinila alespoň pro část společnost z bisexuality opět téma k diskusi, situace se nevyvíjela pro bisexuální lidi příznivě. V sedmdesátých letech byla bisexualita kritizována z řad aktivistů gay a lesbického hnutí jako kompromis s většinovou společností. Ještě větší tlak byl proti bisexualitě veden z pozic radikálního lesbického feminismu, který byl nakloněn chápat ženskou sexualitu jako přirozeně lesbickou. Rovněž většina odborníků považovala bisexuální chování a identitu za důsledek selhání při vytváření gay respektive lesbické identity. Počátkem osmdesátých let se bisexuální lidé navíc stali terčem kritiky jako nezodpovědný zdroj šíření nemoci AIDS. Ačkoli tato kritika byla vedena zejména proti mužům, měla negativní dopad i na bisexuálky.
Paradoxně i tato vlna kritiky měla vliv na to, že se z bisexuality stalo opět legitimní téma. Mezi psychology a sexuology přineslo zkoumání bisexuality zjištění, že se v mnoha případech opravdu může jednat o svébytnou a trvalou identitu. Mnoho dřívějších kritiků jako například psycholožka Vivienne Cass (autorka nejznámějšího modelu procesu coming outu), proto své postoje k bisexualitě zmírnilo a začalo ji akceptovat. Přestože se stále jedná mezi odborníky o kontroverzní téma, v mnoha sbornících věnovaných sexuálním minoritám se začaly objevovat příspěvky věnované speciálně bisexuálním lidem.
Rovněž gay a lesbické organizace se začaly chovat k bisexuálním lidem vstřícněji a začaly je zmiňovat ve svých názvech a programech. Dosavadní zkratka G/L (gayové/lesby) se začala objevovat v rozšířené verzi jako GLB (gayové/lesby/bisexuálové). Tento trend stále sílí i na počátku jednadvacátého století. Přesto jsou podle výzkumů bisexuální lidé méně akceptováni společností než gayové a lesby. Rovněž mezi příslušníky těchto minorit mnohdy přetrvává rezervovaný či odmítavý postoj k bisexuálním lidem, jak naznačily například bouřlivé diskuse u stolku bisexualita v kavárně na lesba.cz . Největším paradoxem ovšem je, že stále existují obrovské rozdíly v chápání toho, co vlastně bisexualita je nebo není.
Kdo je vlastně bisexuál(ka)?
Na začátku jakékoliv seriózní debaty o bisexualitě je velmi důležité si ujasnit, jak různě můžou sami sebe chápat bisexuální lidé či jejich okolí. V nejširším slova smyslu může být bisexuální člověk každý, kdo měl v průběhu svého života alespoň jednu homosexuální a alespoň jednu heterosexuální zkušenost, a to bez ohledu na to, o jak dávnou zkušenost se jednalo. Z pohledu celoživotního sexuálního chování by většina leseb (až devadesát procent) byla vlastně bisexuálkami. To je nejširší definice bisexuality blízka představám Alfreda Kinseyho o sexuální orientaci jako kontinuitě.
V nejužším významu je bisexuální ten, kdo intenzivně potřebuje mít paralelní sexuální vztahy s muži i ženami. Tato definice je blízká například české sexuologické škole a splňuje ji jen málo lidí, kteří se sami označují za bisexuální. Třetí možností je považovat za bisexuální prostě ty lidi, kteří se tak cítí, což může být docela praktický způsob, avšak nepoví nám toho mnoho o tom, jací bisexuální lidé vlastně jsou.
Britská spisovatelka a bisexuální aktivistka Sue George se pokusila zaplnit tuto mezeru průzkumem, který provedla mezi 142 britskými bisexuálními ženami, které reagovaly na její inzerci v mediích pro bisexuální ženy. Získala tak mnoho pozoruhodných informací, které zveřejnila v knize Ženy a bisexualita. Určitě nevypovídají zcela přesně o bisexuálních ženách jako celku, ale jedná se o jeden z mála přínosných příspěvků na téma, kdo vlastně jsou bisexuálky.
Z jejího výzkumu je zřejmé, že se jedná o skupinu žen s velmi různorodými osudy, které zde samozřejmě nemohu stěsnat do pár řádků. Přesto bych ráda uvedla alespoň několik nejzajímavějších zjištění. Především je zjevné, že negativní postoje společnosti vůči bisexualitě vedou mnohé ženy k odporu k této nepopulární nálepce. Proto se i v dotazníku určeném pro bisexuální ženy 34 žen z 142 definovalo jinak než jako bisexuálky (například jako heterosexuálky/bisexuálky či heterosexuálky/lesby apod.).
Zároveň se však ukázalo, že není pravda, že bisexualita je jenom přechodná nálepka pro lidi, kteří se neumí rozhodnout mezi heterosexualitou a homosexualitou. Většina žen, která se označila jako bisexuálky, uvedla, že se tak definují již delší dobu, v některých případech i několik desetiletí. Zajímavé také je, že zhruba třetina bisexuálních žen odpověděla, že se někdy v minulosti považovaly za lesby, přičemž mnohé si zachovávají úzké vztahy k lesbické komunitě dodnes. Tato část bisexuální populace tedy nejprve prošla coming outem jako lesby a teprve později se začala považovat za bisexuálky.
V době vyplňování dotazníku neměla zhruba třetina žen žádný trvalý vztah. Téměř polovina žen měla vztah s mužem a pouze asi jedna šestina měla vztah se ženou. Z odpovědí vyplývalo, že převaha vztahů s muži je dána především jejich snadnějším navazováním. Pokud se totiž týče preferovaného pohlaví sexuálního partnera, tak byly odpovědi v podstatě vyrovnané - dvě třetiny žen nedávaly přednost žádnému pohlaví. Jiná situace ale byla v případě odpovědí na otázku, zda cítí více emocionální intimity ve vztahu s ženou či mužem, kdy dvě třetiny bisexuálních žen uváděly jako emocionálně silnější vztahy se ženami a pouze méně než desetina žen uvedla jako silnější vztahy s muži (zbytek se nevyjádřil).
Výzkum rovněž ukázal, že velká část bisexuálních žen nesplňuje onu na začátku uváděnou nejužší definici bisexuality (s potřebou paralelních vztahů s muži i ženami). Jen menší část žen připustila, že měly nebo mají více paralelních vztahů, zatímco většina takovou možnost odmítla a to někdy velmi striktně. Zhruba dvě pětiny žen uvedly, že měly někdy současně sexuální styk s více než s jedním partnerem (například dvě ženy a muž), avšak u většiny z nich se jednalo pouze o výjimečnou zkušenost.
Zkoumaný vzorek naznačuje, že bisexuálky sice pravděpodobně budou jako skupina o něco promiskuitnější než lesby, ale rozhodně se nejedná o typické chování. Navíc je třeba uvážit, že v podobných dotaznících vyplňovaných dobrovolníky může docházet k nadhodnocení nekonvenčního sexuálního chování. V každém případě je však životní situace bisexuálních žen v mnohém komplikovaná pohybem mezi heterosexuálním a lesbickým světem.
Jak ukazují výzkumy veřejného mínění, tak bisexuální lidé jsou jako skupina výrazně méně oblíbení než lesby a gayové. Podobné postoje jsou typické i pro mnohé pracovníky pomáhajících profesí, jako jsou například psychologové, kteří bývají nakloněni spojovat bisexualitu s psychickou nevyrovnaností, přestože některé výzkumy naznačují, že bisexuální lidé nejsou o nic více psychicky nezralí než jiné skupiny populace. S kladným přijetím se bisexuálky mnohdy nesetkávají ani v lesbické komunitě. Důvodem může být jak nedůvěra k jejich loajalitě k lesbickému hnutí, tak osobně motivovaný odpor k bisexuálním lidem. V této souvislosti se někdy mluví o bifobii (protějšku homofobie), která je běžná u heterosexuální většiny i mezi částí gay a lesbické komunity.
Neochota mnohých leseb navazovat partnerské vztahy s bisexuálními ženami je samozřejmě jejich osobní rozhodnutí, na které mají plné právo. Existence potenciální konkurence v možném heterosexuálním partnerovi, který může nabídnout cestu k tradiční rodině, je pro mnoho leseb nepříjemnou skutečností. I z tohoto důvodu však bisexuální ženy mnohdy skrývají svou sexuální orientaci nejen v heterosexuálním, ale i v lesbickém prostředí.
Jak uvádí Sue George, bisexuálním ženám bývá často vyčítáno, že si nezodpovědně berou to lepší z obou světů, avšak zapomíná se na to, že ve skutečnosti jsou do jisté míry outsidery v každém z nich. Pro bisexuální lidi je tak mnohem těžší vyrovnat se se svou identitou a jejich vnitřní i vnější coming out proto přichází v pozdějším věku než u leseb. Vzájemná tolerance mezi lesbickými a bisexuálními ženami může usnadnit život oběma stranám, aniž by to muselo vést ke ztrátě identity kterékoliv z nich.
|
Bisexualita
Vědecké studie 
