Antošová, Svatava

Nálepky "lesbická básnířka" se Svatava Antošová pravděpodobně nikdy nezbaví, ale ani nechce. Úzké vymezení ovšem přesahuje v mnoha směrech, tj. jak v obsahu své tvorby, tak v její formální (žánrové) stránce.

Svatava Antošová se narodila v Teplicích v roce 1957 a v rodném městě vystudovala gymnázium. Poté navštěvovala Střední knihovnickou školu v Praze. Střídavě pracovala v dělnických profesích, ale i v redakci rádia nebo komerčního časopisu. Antošová patří k zakladatelům Patafyzického kolegia (1982-1986), které vychází z tvorby Alfreda Jarryho a jeho absurdního pojetí světa. Kolegium vydávalo posléze zakázaný časopis PaKo.
První verše Antošové se objevily v samizdatových  sbornících, v 80. letech prezentovala svou poezii v rozhlasovém pořadu Zelené peří a publikovala v jeho almanachu. Útlý debut Říkají mi poezie (1987) předestírá široký záběr básnického stylu Antošové. Emocionální výpovědi psané volným veršem jsou rozmáchlými obrazy mysli, která absorbuje celý svět, a evokují beatnické hnutí.

(Moje samota/ je žena s bílými řasami a černou kůží/ procházející se po střechách/ úzkostlivě homosexuální/ a slepě vrážející do provazů noci/ nevěsta v závoji z kachního peří a drátěných slzí/ v šatech z netopýřího křiku/ s jedním střevícem z březové kůry a druhým/ z horkého dehtu/…).

Po Říkají mi poezie následovaly sbírky Ta ženská musí být opilá (1990), Tórana (1994), …Aniž ťala hlavou (1994) a Kalendář šestého smyslu (1996). Antošová vychází z osobní zkušenosti a  prohlubuje své úvahy nad lidským osudem i sebou samotnou.

(Má báseň/ která se mnou byla/ když totálně sám trpěl ve mně muž/ a rozbíjel se o ženu/ o ženu v tušené násilí zahalenou/ o ženu/ jež procházela stěnou/ svého těla/ a aniž mi kdy vládla/ aniž ťala hlavou/ má báseň se jí poklonila).

Básnířka se v polovině devadesátých let pokusila proniknout na dosud neprozkoumané pole prózy. Vznikl román Dáma a švihadlo, na kterém pracovala čtyři roky a ve kterém - jak sama v interview uvedla - se pokusila napsat to, co se "do veršíků již nevejde".
V devadesátých letech zpracovala dva básnické skladby Jinam a Vlčí slina a opět neodolala próze a vydala knihu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala (2005) s podtitulem "pornogroteska z časů terorismu". Text je zahrnut v antologii české erotické literatury nazvané Jezdec na delfíně. Ve své poslední knize Ještě mě nezabíjej! se Antošová vrací k poezii.

Autorka fotografie: Michaela Říhová