Coming Out

Anglický výraz "coming out" je označením procesu, kdy si člověk uvědomí svou odlišnou citovou  a sexuální orientaci a začne se s ní nějakým způsobem vyrovnávat. Je to období sebepoznání, hledání a smíření se sama se sebou.

Co je to vlastně homosexualita?
Homosexualita není nemoc, jak se mnozí domnívají - jde o jednu z mnoha forem lidské sexuality. Není v rozporu ani s přírodou (vyskytuje se i mezi zvířaty), ani s lidskou přirozeností. A to i přesto, že lidé, kteří o ní nic nevědí, mají často sklony ji do rozporu s přirozeností stavět. Každý si svou sexuální a citovou orientaci přinášíme na svět - rodíme se s ní. To, k jakému pohlaví budeme jednou přitahováni, je určeno již dlouho před naším narozením. Není tedy pravda, že lesbou se žena stane z rozmaru, z  přesvědčení, kvůli nevhodné výchově v dětství nebo dokonce proto, že nenašla žádného vhodného partnera mezi muži. Se všemi těmito zdůvodněními se ale můžeme ve většinové heterosexuální společnosti setkat. Tato tvrzení jsou ale ničím nepodložená a většinou se jimi ohánějí ti, kteří se homosexuality z nejrůznějších důvodů bojí a odmítají ji.

Jak a kdy poznám, že jsem lesba?
Lidská sexualita je dodnes obestřena řadou tajemství. A ženská sexualita je na tom, co se poznatků týká, ještě mnohem hůř, než sexualita mužská. O ženy se dlouho nikdo nezajímal - první sexuologové, kteří vzešli z řad psychiatrů,  byli muži - a ženy stály stranou jejich zájmu. Všechno je ještě  o to složitější, že každá z nás je originál a hodnoty jako láska a city nejdou jednoduše napasovat  a rozdělit do kategorií podle zvolených kritérií. A protože jsme každá jiná, nedá se obecně říct, kdy žena nebo dívka přijde na to, že se jí líbí ženy a cítí se jimi eroticky přitahována. Hodně závisí i na naší osobnosti a povaze. Neexistuje žádná věková hranice, která by určovala, do kdy, do kolika let na to žena musí přijít. Různé jsou i způsoby, kterými tento proces sebepoznání probíhá. Může jít o eroticky zabarvené sny, pocit silné náklonnosti nebo zamilování se do jiné ženy. Vše je individuální. Jsou dívky, které pravdu o sobě zjistí již v pubertě - najednou se zamilují do kamarádky, spolužačky, učitelky, zpěvačky ... a mají jasno. Existuje ale početná skupina žen, které zjistí, že jsou lesby, až v dospělosti. Mnohé na to dokonce přijdou až po několika letech manželství, do kterého často vstupovaly z touhy po dítěti nebo pod tlakem rodiny a společnosti. To ale naznamená, že by ke svým manželům nic necítily - naopak, často se do nich dokáží i zamilovat. Pak ale přijde okamžik poznání, který může být na jednu stranu hodně bolestný, ale na druhou stranu zároveň velmi osvobozující. Tyto ženy to ovšem mají o něco těžší - nemohou většinou jen tak poslechnout hlas svého srdce, ale bývají nuceny situaci řešit i s ohledem na manžela a děti. A to bývá někdy problém.  Ale není to problém neřešitelný.

Vím, že jsem lesba - a co dál?
Okamžik, kdy žena odhalí, že je lesba, nebývá většinou příjemný. Pro mnohé je to dokonce šok. A s tím  zpravidla souvisí otázka: "Co mám dělat?" I tuto otázku si ale každá zodpoví po svém - některá se rozhodne, že se to nikdy nikdo nesmí dozvědět, jiná začne hledat cestu do lesbické komunity. Možnosti jsou opravdu různé. Většina žen se dokáže se svou odlišnou citovou orientací vypořádat sama. Některá ale potřebuje pomoc. Někomu pomohou kamarádi, někdo musí navštívit oborníka - většinou psychologa nebo sexuologa.  A není žádná ostuda si o pomoc říct. Spíš naopak. Je k tomu zapotřebí velkého kusu odvahy. Tato odvaha se ale určitě vyplatí. Je totiž mnohem lepší se o své starosti podělit, než s nimi zůstat sama.

Mohu svou orientaci změnit aneb dá se to léčit?
Jak již bylo výše řečeno, svou citovou a sexuální orientaci si nevybíráme, ale rodíme se s ní. Z toho pak samozřejmě vyplývá, že ji během svého života nemůžeme změnit. Maximálně ji můžeme potlačit a popřít - před okolím i samy před sebou. Jakákoli léčba je zbytečná, protože těžko se dá léčit a vyléčit něco, co není nemocí. A pravděpodobně se nenajde žádný opravdu seriózní odborník, který by chtěl někoho z homosexuality léčit. Bylo by to dokonce v rozporu s lékařskou etikou. Na druhou stranu ale existuje spousta nejrůznějších "odborníku" a šarlatánů, kteří tvrdí, že to dokážou.  Od takových se ale raději  držme hodně daleko. Většinou jde o příslušníky některých církví a náboženských sekt, které homosexualitu neuznávají, pokládají ji za špatnou a hříšnou a v důsledku toho se ji snaží potírat. Svou "léčbou"  mohou ale napáchat těžké a nenapravitelné škody na psychice jedince, který se jim svěří do rukou. Nejeden takto "vyléčený" končí na psychiatrii po pokusu o sebevraždu. Nezbývá proto, než před podobnými léčiteli důrazně varovat.

V čem mi mohou pomoci odborníci?
Z toho, co již bylo řečeno, se nedá očekávat, že by návštěva psychologa či sexuologa mohla skončit změnou sexuální orientace. Odborník ale může pomoci nalézt vnitřní klid a rovnováhu. Pokud je nejhůř a odhalení vlastní homosexuality přivede člověka do těžké deprese, mohou zasáhnout -  pomocí psychoterapie a případně antidepresiv tento stav zmírnit a zabránit tak nepříznivým následkům.  Nastane-li tedy situace, kdy se člověk dostane jakoby do slepé uličky a sám si nedokáže poradit, je návštěva odborníka zcela na místě. A opravdu to není žádná ostuda nebo projev neschopnosti.

Kolik času potřebuji, abych dokázala přijmout, že jsem lesba?
Proces coming outu je záležitostí dlouhodobou. Nejde většinou o dny, ale spíš o týdny, měsíce - a někdy dokonce roky. Jsme postaveny před úkol přijmout samy sebe takové, jaké jsme- žít "v míru" samy se sebou. Naučit se s faktem, že jsem lesba, přiměřeně zacházet, nepodléhat pocitům méněcennosti z důvodu své sexuální orientace.Nestydět se sama za sebe je asi první krok A jako u všeho ostatního - vše je individuální, protože jsme každá jiná. Od poznání k přijetí sebe sama může proto uplynout různě dlouhá doba a každá žena ji prožívá s různou intenzitou. Hodně záleží na osobní situaci dotyčné ženy.

Kdy, jak a komu mám prozradit, že mě přitahují ženy?
Tuto otázku si začne dřív nebo později klást každá z nás. Odpověď na ni se ale nehledá snadno a neexistuje žádný univerzální recept, který se dá použít. Několik osvědčených postupů se ale najít dá. Je důležité si vybrat osobu, které se svěříme jako první. Její reakce je totiž zásadní - odmítnutí může mít velmi nepříjemné důsledky, kdežto přijetí a podpora mohou proces coming outu výrazně urychlit a usnadnit.
Téměř pravidlem  bývá, že nejtěžší bývá říct pravdu o sobě těm nejbližším - rodičům, sourozencům, partnerům, dětem... "Okamžik pravdy" je proto dobré pečlivě naplánovat a načasovat. Není asi taktické to říct při rodinné oslavě nebo například o vánocích. Lepší je zvolit si nějakou neutrální dobu - dobu, kdy nebudou všichni naměkko nebo naopak rozčilení.  Ne vždy je to ale možné. Pak je nutné vycházet z konkrétní situace.
Výhodnou taktikou je také  vybrat si spojence - někoho, kdo je nám hodně blízký a kdo nás s největší pravděpodobností pochopí - například sourozence, tetu, jednoho z rodičů ... -  a tomu se svěřit dřív, než ostatním. Spojenec nám pak může pomoci unést reakci ostatního příbuzenstva a může se za nás i postavit a podpořit nás. Naši situaci to pak samozřejmě velmi usnadní.
Další možností jak s pravdou ven je napsat dopis. Dopis má tu výhodu, že si můžu dopředu pečlivě zvolit slova a formulovat myšlenky. Pokud se totiž rozhodnu pro rozhovor z očí do očí, může se stát, že nepovím vše, co jsem původně chtěla, že něco nestihnu, zapomenu atd. Dá se totiž předpokládat, že rodiče budou na moje slova reagovat dřív, než domluvím - mohou začít křičet, plakat, vyčítat, nechápavě koukat... A ne vždy se dá reakce rodičů dopředu odhadnout. A dobré je vědět, že první reakce nebývá směrodatná. I rodiče totiž potřebují čas na to, aby si to, co jim říkáme, dokázali přebrat a přijmout. Dopřejme jim proto ten čas. Ani oni to nemají jednoduché.

Má smysl tajit, že jsem lesba?
Ani na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na osobní odvaze i na tom, co tím získáme. Když si pravdu o své sexuální orientaci necháme samy pro sebe, případně pouze pro své nejbližší, můžeme se vyhnout nepříznivým reakcím okolí, nemusíme nikomu nic vysvětlovat. Dalo by se říct, že nic neriskujeme. Tento - často ovšem pouze zdánlivý - klid je ale mnohdy vykoupen strachem. Strachem, co se stane, když to náhodou praskne. Co budu dělat, až mě někdo známý uvidí v doprovodu přítelkyně, potká mě až budu vycházet z lesbického klubu...? Takový strach a obavy pak dokážou zcela ovládnout život. A místo svobody žiji v hrozné nesvobodě.
Pokud se ale rozhodnu, že nebudu svou orientaci tajit a veřejně se k ní přiznám, riskuji. Riskuji nepochopení, ztrátu některých kamarádů, někdy problémy v zaměstnání či ve škole. Budu pravděpodobně muset mnoha lidem vysvětlovat, že být lesbou není nic nenormálního, a že nejde o žádný můj úlet. Pokud jsem ale srovnaná sama se sebou a vím, že se nemám zač stydět, okolí to většinou přijme. Ti, kteří mě nepochopí nebo dokonce odsoudí, možná zmizí z mého života. Opravdoví přátelé a kamarádi ale zůstanou. Sexuální orientace pro ně nebývá důležitá.  Odměnou za odvahu jít s kůží na trh je svoboda. Nemusím žít v neustálém strachu, co bude až to praskne, nikdo mě nemůže vydírat... Když se ke své orientaci hlásím, dávám okolí jasnou informaci - jsem taková, jaká jsem a nestydím se za to! A jestliže vám to vadí a nedokážete to přijmout, je to VÁŠ, nikoli můj problém

Ale i přes to, co zde bylo napsáno, je důležité mít na paměti, že informaci o své lesbické orientaci nemáme napsanou na čele a záleží jen a jen na nás, jak s ní naložíme.

zpracovala Eva Navrátilová